RECENZE: Bílá voda

O autorce

Kateřina Tučková vstoupila do literatury velmi slibně. Vydáním druhé publikace Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) uchvátila širokou obec čtenářů a definovala svůj styl psaní. Pro své romány volí zajímavé historické téma, kterému se věnuje s erudovaným zájmem, ostatně vystudovala dějiny umění v kombinaci s českým jazykem a literaturou, a dokáže jej podat záživně a hodnotně. Tak představila například léčitelky z Bílých Karpat, které čelily nejednomu politickému nepříteli, a to ve své další knize Žítkovské bohyně (Host, 2012), za níž získala cenu Magnesia Litera (Cena čtenářů), ale také cenu Josefa Škvoreckého.

Tučková umí načerpané informace dobře skládat a ještě lépe vykládat náročnému i méně náročnému čtenáři. Pomineme-li řadu odborných publikací, spoluautorství na knize Hrdinky, i divadelní hru Vitka, je Bílá Voda autorčiným třetím románem. Čekalo se na něj deset let, vyžadoval důkladnou rešerši i přípravu a čítá celých 679 stran. O čem Bílá Voda je? A uteče jako voda?

Příběh Bílé vody

Neuteče. Příběh je to nesmírně náročný, slohově kombinovaný, od beletristického vyprávění, přes dopisy i dokumentární materiály, pohybujeme se ve dvou časových rovinách, ale také sdílíme osudy několikerých postav. Každé je věnovaný důkladný, snad až detailní, prostor. Otevíráme její osud faktograficky, ale také emocionálně, od počátku až do konce. Stmelujícím prvkem je Eva Ralská (řeholní sestra Evarista řádu Anežských panen), která má až mystický rozměr, zastupuje strhující hlavní hrdinku, která je z podstaty dobrá, nese rysy mesiáše i trpitele Krista. Časem se nám stává dominující postavou děje, byť vypravěčkou a objevitelkou tématu internace řeholních sester a osudu církve za dob komunistické totality, je Lena.

Lena je nositelkou děje v přítomnosti (rok 2007). Je ztracená ve svém životě, pokusí se o sebevraždu, nevidí žádné východisko. V nemocničním pokoji ji za ruku chytne zdravotní sestra, tematicky pojmenovaná, Marie, která jí řekne, že jediným řešením je pro ni Bílá Voda. Lena tedy přichází do zdejšího kláštera, kam byly v padesátých letech v rámci Akce Ř odvlečeny řádové sestry, žily zde v děsivých podmínkách, nucené k útrpné práci, a začíná se, zřejmě podobně jako samotná autorka Kateřina Tučková, probírat místním archivem a korespondencí. Objevuje a odkrývá hrůzné praktiky komunistických pohlavářů, páchané na sestrách novickách i kněžích. A skrze tyto příběhy, reprezentované např. sestrou Evaristou, knězem Janem, původně novickou Tobií aj., se nám skládá ucelená reportáž o totalitní snaze vymýtit Boha, nebo ho minimálně nahradit pojmem komunismus.

Pro koho je Bílá Voda?

Byť je kniha náročná, jak emočně, tak obsahově, je nepopiratelné, že čtenáře vtáhne, doslova ho uchopí za pomyslnou duši, až mysticky ho provází dějem, ve kterém mu dovoluje věřit i nevěřit na zázraky. Se zvláštní lehkostí otevírá polemiku o postavení žen v církvi, ale také obecně ve společnosti, nedefinuje, ale přitom nenásilně obkresluje rysy dobrého a špatného, v konturách otevírá tematiku víry, odpuštění i přijetí, tedy se neustále opírá o náboženská témata a filozofii, ale tak lehce a nenápadně, že nic nepodsouvá a všechno nechává na čtenáři a jeho vnitřní reflexi. Z erudovaného čtení se tak stává mystický zážitek a nabízí se otázka, zda se to Tučkové povedlo záměrně, nebo zkrátka existuje něco mezi nebem a zemí.

Přestože příběhům vybraných postav, byť inspirovaných skutečnými lidmi, ale pořád románově vytvořených, nelze upřít někdy zvláštní šablonovitost a jejich osud je až nápadně „předvídatelný“, dokáží být výjimečně čtivými nositeli náročného historického tématu – tj. snaze minulého režimu doslova zlikvidovat oficiální církevní proud a nastolit systém, který bude ve všem vyhovovat moci. A Tučkové se tak opět povedlo přinést knihu doslova pro všechny, která ve výsledku není ani trochu obsáhlá a nejnáročnější na ní bude otáčet stránky a udržet ji v rukou. Ale odložit ji chtít určitě nebudete!

Hodnocení: 90 %