RECENZE: 1945

Ve sklepě bylo šero, dvěma žárovkám, uvězněným v drátěných klecích, se jen těžko dařilo trhat tmavé závěsy strachu...

Doba velkého zmatku

Nahá a útlá knížečka s nápadnou grafikou, která připomíná sešitový deník s pevnými deskami. A s přirovnáním nejsem daleko od pravdy, protože po otevření na vás okamžitě vykouknou příběhy, které použitým formátem mikropovídek, připomínají úryvky z deníkových zápisků.

Autor se rozhodl vzít jeden osudný rok a rozdrobit ho na desítky malých střepů, aby si ho čtenář mohl postupně, krůček za krůčkem, složit zase zpátky dohromady, do jednoho celistvého celku a udělat si co nejjasnější představu o tehdejší situaci. Co se tedy dělo v zemi české, toho osudného roku mezi 22. lednem a 30. prosincem? Lidé trpěli a umírali. 

Vyhublé postavy se snažily dostat ven jedna přes druhou a ty, kterým se to už podařilo, začaly jíst trávu, rostoucí mezi kolejemi...

Morituri te salutant

Cítím se být velice frustrován a zároveň se nemohu zbavit mírné konsternace, která na mě postupně sedala a nehodlala se za žádnou cenu pustit. Je to mrcha. S mikropovídkami jsem se setkal poprvé a musel jsem jich několik zdolat, abych si uvědomil, že se nejedná o jeden velký příběh, ale o desítky malých, které na sebe (v drtivé většině) nijak nenavazují. Nebudu vám nic nalhávat a rovnou se přiznám, že mi tato forma nebyla úplně po chuti, protože jsem měl pocit, jako bych procházel místo příběhů, spíše jakési trailery na příběhy a nedařilo se mi na to zvyknout. A pak tu je ještě autorův styl psaní, který svými všudypřítomnými přirovnáními dával najevo silný příklon k poezii. Z toho právě vychází moje konsternace, protože jsem nebyl schopen se rozhodnout, jestli se mi to líbí, či nikoliv.

Mojí nerozhodnost, co se formy týče, absolutně drtí samotný obsah, protože ten, dámy a páni, byl jednoznačně bravurní. I když jsem do toho skočil po hlavě a s otevřenou myslí, moje názorová integrita dostávala neustále na zadek. Mám velice silné nutkání naplnit tento odstavec řezavými názory a dojmy, celé to na vás vysypat a ulevit si od toho svědění, které mám na duši, ale neudělám to a se skřípajícími zuby udržím svojí politickou a názorovou neutralitu. Pod pokličkou Evropy se skrývá mnoho bolesti a já doufám, obzvláště v dnešní tríznivé situaci, že jí nevybublá na povrch ještě více.

Nemyslela na život ani na smrt, nemyslela na nic. Pozorovala špičky svých nohou, zabalené v hadrech, jak jdou. Nevěděla kam jdou, ale pozorovala je...

Na konci roku

Vstupoval jsem do této recenze lehce unavený z dnešní směny v práci a končit budu zcela probuzený lehkým smutkem a závanem melancholie. Už mi zbývá jen prázdný hrnek, ze kterého káva zmizela nápadně rychle, a poslední slova, se kterými se s vámi rozloučím. Pokud váš zrak doputoval až sem, patří vám můj obdiv i dík. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 80 %