RECENZE: Podivuhodný život Augusta Marche – Poznejte muže stvořeného na prknech znamenajících svět

Narodil ses v divadle. Vyrostl jsi v divadle. Patříš do divadla, stejně jako divadlo patří k tobě. Doufám, že najdeš štěstí v jakékoliv činnosti, kterou si vybereš, jsem si však jist, že to bude poblíž jeviště...

Představení začíná

Jeho domovem bylo newyorské divadle Scarsenguard, a to doslova, protože za jeho zdmi se August March narodil a strávil většinu svého dětství. Přežívat v takových podmínkách nebylo jednoduché, a tak si brzy vysloužil chlapec přezdívku scarsenguardský duch.

Život plynul dál a dál. Augusta se ujala stařičká divadelní švadlena, a zatímco běžní kojenci dostávají ochutnat mateřského mléka, jemu se dostalo šampaňského. Po několika letech ale zazvonil konec a divadlu byl konec, a August byl vypuštěn do světa. Jak si s tím poradil? Inu, stal se kriminálníkem. A co bylo dál? Poté to bylo už jen podivuhodnější a podivuhodnější.

Nemělo smysl pokoušet se usnout. Byl noční sova, která nenávidí noc. Noci byly příliš dlouhé, příliš pusté, na člověka příliš snadno útočily vzpomínky...

Podivuhodný život Augusta Marche

Mé srdce bije pro Augusta

Byla to láska na první přečtení. Styl štiplavý jak chilli con carne, humor pobuřující a všudypřítomný. Zjištění, že autor tohoto příběhu má koule mi netrvalo moc dlouho. Past jménem August March sklapla a já věděl, že se z ní už nedostanu. Má duše se cítila vzletně, když jsem zavřel oči, duch Jonase Jonassona ke mně pohlédl a začal mi šeptat do ouška samé nádherné věty o ještě nádhernějších knihách. Já se smál a smál, tak moc, až jsem měl pocit, že se z toho dočista pominu. Byla to láska až do poslední stránky.

Možná, že by se na ten humor dalo dívat i jako na slabinu. Příběh obsahuje řadu pocitově rozličných scén, od roztomilých až po tragické a srdcebolné, nicméně nějaká forma vtipkování je přítomna téměř u každé z nich. Nedalo mi to si vzpomenout na marvelovky, ve kterých taky máte často vážné scény, při kterých ukápne nejedna slza, aby pět vteřin na to proběhla nějaká vtipná slovní výměna a celou atmosféru totálně překopala. Samozřejmě se na to nelze dívat jen jako čistě na chybu, v podstatě je to jen otázkou pohledu, já to sem napsal hlavně proto, abych proložil to mé milostné tokání.

Budovy byly tak vysoké, že musel August zaklonit hlavu, aby viděl na jejich vrcholky. A nad celou tou scénou visel naoranžovělý půlměsíc, jenž jakoby sváděl vnitřní boj, zda se nemá od všeho toho podmanivého šílenství odvrátit...

Pocit sladkosti na jazyku

Autor si semnou hrál jako kočka s myší a to byl podmanivý pocit, díky kterému jsem nezažil chvíle nudy. Často mi byl vsugerováván pocit, že se příběh ubírá určitým směrem, ale nakonec přišla nečekaná křižovatka, která nevybíravě změnila kurz příběhu. Nevyhnul jsem se zklamání, protože cesta Augusta Marche byla často bolestivá a nevybíravá. Když přišel konec, veškeré zklamání ale vyprchalo a já měl radost. Nejednalo se o přeslazený závěr, nic takového, jen jsem měl pocit, že se kruh uzavřel. Aaron Jackson přivedl na světlo světa opravdu podivuhodné dílo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.