Krajina roztavených zvonů – vyprávění napříč generacemi, které vás vtáhne do temných vod | RECENZE

Hořkosladké dějiny

Povídkový veletoč rozkročený na délku dvou století začíná ve sladké současnosti a odskakuje skrz rozličná časová období. Nejhlouběji do historie se ponoříme do roku 1832, kde společně s doktorem Soukupem zakusíme neúprosnou epidemii cholery. Naopak nejdále se posuneme do podivné futuristické vize roku 2069. A co se stalo mezitím? Generace za generací žily, umíraly a naplňovaly své životy tak, jak nejlépe uměly. Poznejte předky, kteří se vám mohli podobat víc, než si myslíte. Možná že Krajina roztavených zvonů obsahuje i kus vaší historie.

Recenze věků

Měl jsem problém, ale to předbíhám. Kniha začíná malým klamem. První příběh, odehrávající se v přítomnosti, ve mně zanechal pocit jakési bezstarostnosti. Byl to ale jen drobný trik, který se hned v následující povídce obrátil proti mně. Najednou byla bezstarostnost pryč a na její místo nastoupila chmurná realita počínající epidemie cholery.

Pan doktor Soukup se stal mojí nejoblíbenější postavou a povídka, ve které sehrál svou těžkou úlohu, byla mnou vyhodnocena jako to nejlepší, co tato kniha může nabídnout. Podmanivý příběh, atmosféra, vybroušená zápletka – to všechno vítá s otevřenou náručí čtenáře bažícího po dalším okouzlení.

Nyní zpět k avizovanému problému. Sbírka se sice skládá z nezávislých příběhů, ale autor pracuje s příbuzeneckým stromem několika generací, takže lze napříč povídkami najít návaznosti mezi postavami. Je to logické a v pořádku, ale moje stárnoucí kebule občas nebyla schopná na první dobrou rozklíčovat příbuzenské vztahy. Byl jsem tak nucen se vracet k předchozím povídkám, abych věděl, kdo je kdo a o kom se zrovna mluví. Asi by na mě fungovalo lépe, kdybych o žádném příbuzenství nevěděl – ušetřil bych si zmatek a necítil bych se nijak ochuzen.

Na konci času

Pokud by měl někdo pocit, že na něj dýchá příliš málo neutěšenosti, stačí si prohlédnout ilustrace Ditty Kůtové a rázem se jeho život smrskne do ponurého, černobílého improvizoria. Nevím, jestli se mi ty výjevy líbí, rozhodně ale dokážou podpořit atmosféru, kterou si kniha drží. Navíc já mám obrázky v knížkách prostě rád – pokaždé to beru jako plus.

Kdybych měl sbírku shrnout, musím pochválit, že nejde o takový kvalitativní mišmaš, jaký bývá u podobných knih častý. Ano, nacházejí se tu podivnosti, bez kterých bych se obešel, a poslední povídka psaná celá v přímé řeči mi nesedla. Jinak jsem ale byl spokojeným čtenářem, který se příběhy prokousával s přirozenou lehkostí.

A navíc – Krajina roztavených zvonů mi zní jako sakra cool název! Nemyslíte? Tak zase někdy příště. Na přečtenou.