Fenomény klasické literatury aneb Zamyšlení nad tím, jak je vnímáme

Co znamená „klasická literatura“?

Jak pojmout dnešní článek, když si ani nedokážeme zcela jasně představit, co se skrývá pod pojmem „klasická literatura“? V čem tkví jádro pudla a co tedy označit za pomyslnou „knižní hvězdu“, kterou by si měl každý přečíst? Vždyť přeci co čtenář, to jiný vkus, jak můžeme naordinovat detektivku někomu, kdo čte pouze romantické příběhy, anebo přinutit jiného k tomu, aby sáhl po poezii, když se jí léta vyhýbá?

Pojďme se na problematiku starých dobrých literárních skvostů podívat jiným pohledem, pohledem čtenáře, který se nesnaží vštěpovat ostatním svůj vlastní světonázor na to, co by si měl bezpodmínečně každý přečíst, ale který hledá mezi oněmi trháky zlatou střední cestu.

Co se vám vybaví, když se řekne...?

Pro mne osobně představuje záruku kvality „Malý princ“ z pera Antonia de Exupéryho, protože on mi otevřel bránu do světa nekonečna. Byla to knížka, kterou jsem dostala při ukončení mateřské školy a nástupu do školy základní. S Malým princem jsem se učila číst i poznávat své okolí, vnímat to, co je pro lidské bytí stěžejní a nepostradatelné. Možná jsem tehdy v sedmi letech ještě zcela nepochopila jeho hloubku, ale dal mi první velký odrazový můstek směrem k samostatnosti.

Mezi další tvorbu, která mě osobně formovala a ovlivnila, patří především díla Karla Čapka, který mě donutil hledat v písmenkách skryté poselství a vnímat děj v širších souvislostech.

Naproti tomu Louisa May Alcottová ve svém románu „Malé ženy“ předběhla svou vlastní dobu a dokazuje nejen mně, ale i mnoha jiným ženám, že víra v sebe sama je tím nejdůležitějším hybatelem úspěchu.

Mám-li se zde zmínit o veškeré tvorbě, která mi v určitém velkém či malém měřítku změnila moje hodnoty, tak bychom tu byli ještě do zítřka, nicméně na „Proces“, či „Proměnu“ od Franze Kafky asi nikdy nezapomenu, protože jeho tvorba ve mně rezonuje dodnes a pořád v sobě cítím tu neuvěřitelnou vlnu emocí, která mne zaplavila poté, co jsem jeho knížky odložila.

Buďte sami sebou, hledejte si svou vlastní a jedinou knihu!

Zkrátka a dobře, klasika není „žánr“ sám o sobě, dokonce to není ani odborný termín pro pár vybraných knih, po kterých musíte stůj co stůj sáhnout. Klasika je něco, co vás čtenářsky formuje, nutí rozšiřovat své obzory a způsobuje, že tu či onu knihu nemůžete dostat z hlavy. Klasika je zkrátka tím, co čtenáře přivádí k tomu, aby prozkoumával nové dimenze a nořil se stále hlouběji a hlouběji do dvojrozměrné existence!