Duch Pankráce: Příběh a svědectví smějících se bestií | RECENZE

Divnej národ. Ani smrt jim ten vzpurnej ksicht nenarovná. Nepřevychovatelní! Vůdce má pravdu…

Trpitelé a trpící

Existují místnosti, kam ani smrt nepáchne, a matička stověžatá takové ukrývala pod svými malebnými střechami. Zdi pankrácké věznice už viděly leccos. A protože nejdůležitější je nezapomenout, díky motákům to můžete vidět také. Možná spatříte víc, než vaše křehká mysl unese. Možná to všechno nasajete jako lačná houba, jako já, a potom budete hodinu čumět do zdi. Sousloví „podle skutečných událostí“ náhle získá úplně jiný náboj.

O čem je tato knížka? O lidech. O svědcích zla, kteří o sobě potřebovali říct světu, nepřáli si být zapomenuti. Tak tedy čtěme a pamatujme si, Čechové. Vydejme se společně k celám smrti a zvedněme motáky ze studené země. Pohleďme na ně a přečtěme si, co je na nich napsáno. Naučme se z toho bolavého textu radovat ze života.

Naděje umírá poslední, ta svině. Ale někdo z nás ji stejně přežije…

Slzotvorné dějiny

Výdech, nádech, počkat pár minut, než se mi uklidní splašený srdečný sval, a hurá bušit do klávesnice další rozumy. Musím přiznat, že dnes je to příjemná povinnost, i když zamotaná do klubíčka emocí. Občas se na scéně objeví tak dobrý recept, že i Zdendovi Pohlreichovi dojde dech. Od Petry jsem si nechal naservírovat už několik knih, ovšem ta poslední je opravdu ostrá – a není to jen kvůli ostnatému drátu na obálce.

Ve skromné nabubřelosti musím konstatovat, že autorčin um dozrál do sklenky osvěžujícího Chardonnay. Začalo to tím, že jsem se ocitl v časové nouzi: bylo potřeba přečíst Ducha Pankráce za čtyři dny. Jirka je starý a líný, za 96 hodin to přece nemůže stihnout. Uplynuly dva dny, dámy a pánové, kniha byla dočtená a Jirka nechápal, co se to sakra stalo. Pankrácký duch ho posedl tak, jak by to nezvládl ani sám nejvyšší pekelník Lucifer. Posedlost – to je slovo, které mě při čtení napadalo asi nejčastěji. V přestávkách jsem plakal a kouřil. Víc se dělat nedalo.

On totiž nikdo není jen úplně zlej nebo úplně dobrej. A kdo tomu věří, je úplně blbej…

Poslední pomazání

Těžko se mi to nějak uzavírá. Strašně rád bych psal emocemi, ale mám k dispozici jen písmena, která mě beze studu omezují. Co jsem tedy při čtení cítil? Nejdříve jen chlad. S každým dalším dílkem, který mi kniha vydala, přicházely nové vjemy. Několikrát jsem plakal, abych se hned následně zasmál černým vtipům od Kudrny jako správná česká bestie. Někdy jsem se smál a plakal zároveň, jako nějaký blázen, co odmítá brát předepsanou medikaci. Mezi řádky jsem se stával hrdým na hrdiny, které minulost nechtěla dlouhý čas vydat, ale jak říká Karlíček, plevelu plazivého, českého, se jen tak nezbavíš. To všechno jsem při čtení cítil, a nyní je řada na vás.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.