Zamilovaný vinopalník - švédská bomba, která vás nabije dobrou náladou | RECENZE

Měl našetřeno dost, aby vystačil až do hrobu. Pokud bude žít střídmě a pokud nebude mít tu smůlu v tom, že by žil moc dlouho...

Prasečkářovy lapálie a hraběcí problém

Byla nebyla zemička na severu, jež se nazývala Švédskem. Dnes přívětivá země, byť se svými problémy, byla před čtyřmi stoletími chudým krajem, který zažil hladomor. Pohleďme blíže a zaměřme se na městečko Småland. Obšírně lze říct, že zde jsou zavedené pořádky v naprostém pořádku. Co to znamená? Inu, šlechta si servíruje nadívané husí krky a chudina, ta je velmi nepřekvapivě chudá jak kostelní myš.

Algot Olsson sice není chlapcem urozeným, zato je synem nejúspěšnějšího prasečkáře v kraji. Dostalo se mu požehnání v podobě osvíceného otce, který mu poskytl kvalitní vzdělání a kvalitní bydlo, čítající téměř čtyři sta čuníků. Co by se mohlo pokazit? Ve zkratce: úplně všechno. Podrobnosti ze mě nedostanete, ale prozradím vám, že na počátku katastrofy stála jedna hraběnka, která si přála mít výběh pro své milované arabské plnokrevníky – bohužel jí v cestě stála Olssonovic farma.

Šedesát sedm tisíc Švédů zemřelo hlady, zatímco se obilí v obrovských objemech vyváželo do Anglie, aby všichni londýnští drožkáři měli čím krmit své koně...

Zápisník jedné švédské lásky

Čas od času dostanu chuť na Nivu, ale tohoto severského autora bych mohl konzumovat vždycky. Jeho nezpochybnitelný ironický rukopis se line napříč celou knihografií a rozdává radost a úsměvy na všechny světové strany. Jistě, ani dokonalost není dokonalá, a tak se feel good styl střetává s tvrdou realitou bytí a čtenář dostane velice rychle na srozuměnou, že autor netrpí žádným naivismem. Kdo ale říká, že člověk nemůže přijímat rány osudu s rohlíkem ve tváři?

Jonas Jonasson se zuby nehty drží svého stylu a kráčí po cestě, kterou si sám vyšlapal. Schémata jsou stejná, jen kulisy se mění. Pro někoho to může být vnímáno jako nevýhoda, čekal by od autora nějaký svěží vítr. Já to ale vnímám tak, že si mohu pořizovat jeho knihy, aniž bych vůbec tušil, o čem budou pojednávat, protože je mi to vlastně jedno. Vím totiž, co dostanu, a to mě naplňuje blaženým pocitem klidu a míru.

Každýmu podle jeho schopností, každýmu podle jeho potřeb! To už přece psali ve Starým zákoně...

Nedobrovolné loučení

A co jsem to tedy dostal? Obrovské množství postav, které mě náramně bavily, ať už byly sympatické, nebo ne. Hrdinové i jejich antagonisté tvořili bláznivý chumel absurdních zápletek, při kterých jsem si klepal na čelo – tedy ihned poté, co jsem se přestal řehtat a popadat za břicho. Vtipné pojetí dějin, mísící závažné problémy doby, a neuvěřitelná schopnost vypointovat i tu největší absurditu, to je hodno jen těch největších mistrů pera, mezi které se Jonas Jonasson bez debat řadí.

Pokud jste s ním ještě neměli tu čest, můžete brát Zamilovaného vinopalníka jako pozvánku do jeho světa. Možná že poté, co knihu dočtete, budeme sdílet stejnou lásku. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.