„Nejvíc čtu, když muž rybaří, “ Helena Baďurová, vedoucí knihkupectví v olomoucké Šantovce

Přímočařejší kariéru aby člověk pohledal. Knihkupectví vystudovala. Hned po škole šla knížky prodávat. A dělá to dodnes.

Jak vznikla tato vaše životní láska?

Odmalička jsem ráda četla, hltala jsem všechno. Po střední škole, kterou jsem studovala v Luhačovicích, jsem nastoupila sem do Olomouce do tehdejšího státního podniku Kniha. Pak přišla revoluce a pro mě pauza, kdy jsem byla na mateřské.

Pak jste se vrátila na původní místo?

Ne. Šla jsem tehdy takhle jednou po ulici a v knihkupectví Naše vojsko viděla inzerát, že hledají prodavačku. Vešla jsem dovnitř – a za chvíli odcházela už jako jejich zaměstnanec.

A jak jste se dostala k Dobrovskému?

Tuto prodejnu později převzal pan Dobrovský. Takže mě a některé mé současné kolegy vlastně zdědil, nechal si nás. Já tehdy byla řadová prodavačka, ale později ze mě pan Dobrovský udělal zástupkyni vedoucího v prodejně na Horním náměstí v Edelmannově paláci. O dalších pár let později firma otevírala prodejnu v Olympii a já byla u toho, tentokrát už jako vedoucí. Bylo to zhruba před třinácti lety.

A současné místo?

V Olympii jsme byli deset let a pak pan Dobrovský otevřel tuto prodejnu v nákupním centru Šantovka. Já ještě asi tři čtvrtě roku působila v Olympii a po uzavření této pobočky jsem přestoupila do nynější větší prodejny v centru Olomouce. Olympie byla dobrá v tom, že jsem do práce z Grygova, kde bydlím, pohodlně jezdila na kole.

Při objednávání knížek se držíte klasiky, nebo se zaměřujete spíše na novinky?

Snažíme se řídit především zájmem zákazníků a zároveň chceme držet krok s aktuálními novinkami na knižní scéně. Některé tituly se objednávají centrálně, ale většinu knih si vybíráme sami. Úplně samostatní jsme samozřejmě v regionální literatuře – knížky o Olomoucku nemají v Brně a naopak.

Jaké knížky máte ráda?

Čtu ode všeho něco, nejsem vyhraněná. Sbírám Dicka Francise, mám doma všechny jeho knihy. Pak začal vydávat i jeho syn Felix, toho už ze setrvačnosti shromažďuji také. Ráda mám i severské autory, třeba Larse Keplera, Joa Nesboho nebo Jussiho Adler-Olsena, ale čtu i ženské romány od Joy Fieldingové, Barbary Woodové, Barbary Erskinové nebo Sandry Brownové. Nepohrdnu ale ani historickou knihou od pana Vondrušky.

Čtete z profesní povinnosti, nebo vás to pořád baví?

Já prostě ráda čtu. Nemám pocit, že musím. Chtěla bych toho přečíst mnohem víc, ale nejde to stihnout, knížek je tolik. Starám se o dva syny, o domácnost, zahradu. Bezvadné na mé práci je to, že mám přístup opravdu ke všemu a můžu si knížky vybírat.

Chodíte do kina? Líbí se vám adaptace knížek?

Do kina teď už chodím míň, dřív to bývalo lepší. Musím ale říct, že když si nejdříve přečtu knížku, bývám často zklamaná. Zpravidla pak film neodpovídá mým představám.

Jako vedoucí chodíte taky „na plac“ prodávat, nebo už jen řídíte chod prodejny?

Já prodávám ráda, užívám si to. Je to vlastně takové odreagování od kancelářské práce. Ráda se potkávám s lidmi, radím, obsluhuji. Dostávám tak nezbytnou zpětnou vazbu, která je potřebná k řízení takové prodejny.

Co je na vaší práci příjemné?

Když se k nám lidé vracejí. Máme mnoho zákazníků, kteří přijdou pro radu, nevědí, co přesně chtějí, a nechají se inspirovat. A krásné pak je, když se vrátí, přímo si vás vyhledají a poděkují za dobrý tip. To je krásný pocit. Chodí za mnou opravdu stálí zákazníci, které jsem obsluhovala třeba ještě za minulého režimu.

V kostce

10 tolik knížek za měsíc většinou stíhá přečíst, více na dovolené. „Manžel je rybář, sedí u vody a já mám čas si číst,“ směje se Helena. Spolu s rodinou se zabývá myslivostí a včelařstvím. Ráda chodí do přírody, kde se s manželem věnuje focení, jak můžete vidět na fotografiích níže. Kromě Dicka Francise má ráda spisovatelky Barbaru Erskinovou, Barbaru Woodovou, Joy Fieldingovou a Sandru Brownovou. Od té poslední doporučuje knihu Reportér – nejlepší knížku, kterou v poslední době četla.

Knihkupectví najdetete v Galerii Šantovka Olomouc.

Přečtěte si celý magazín