Čím temnější, tím lepší – Stephen King a jeho soubor (ne tolik) temných příběhů | RECENZE

Ačkoli se považuji za velkého a většinou nekritického fanouška spisovatelova díla, i já občas narazím na knihu, jež se mi od něj čte trochu obtížněji. U Kingových povídek je to ještě problematičtější. Některé jsou geniální, jiné přímo volají po rozpracování do delšího románu, které jsou dle mého autorovi mnohem, mnohem bližší. Ale to může být dáno jen subjektivním dojmem.

Tento sborník je kompilací zcela nových prací a také dříve nepublikovaných příběhů, ke kterým se autor jako k rozpracovaným dílům vrátil a dokončil je. Jedna povídka již dříve vyšla zdarma. V celém sborníku si přijdou na své především milovníci duchařských příběhů, detektivek, ale i ti, kdo hledají něco hřejivého..

Nebudu zde vyjmenovávat všech dvanáct příběhů, ale zmíním pro ilustraci rozmanitosti alespoň několik vybraných. Pomineme-li přítomnost smrtelné situace, je právě takovou příjemnou oddychovou povídkou Laurie, v níž starý vdovec dostane od své sestry fenku s titulním jménem a postupně se s ní přes počáteční nevoli sžívá (spoiler pro milovníky psů – pejsek tady neumře).

Zmíněné detektivkáře pak potěší Noční můra Dannyho Coughlina, v níž se skvěle ukazuje Kingův typický leitmotiv. A sice přinést nadpřirozený prvek, okolo kterého se obalí realistický, uvěřitelný příběh. Dannymu se zdá sen, v němž na opuštěném místě nachází bezvládné tělo. Když se na místo opravdu vypraví, najde zde mrtvolu. Nález nahlásí v dobré víře na policii. Ta se na něj pak upne jako na hlavního podezřelého. Tahle povídka skvěle přebírá motiv známý z Bídníků, kdy zaslepený, takřka fanaticky posedlý vyšetřovatel pronásleduje nevinného hlavního hrdinu. Prvek, kdy je záporákem de facto kriminalista, mě bavil možná nejvíce.

Čím temnější, tím lepší

Svět je plný chřestýšů. Někdy na ně šlápnete, a oni vás nekousnou. Jindy je překročíte, a stejně vás uštknou.

Pak je tu překvapení v podobě duchařského hororu Chřestýši. Ten je překvapivý proto, že jde o přímé pokračování Kingova slavného románu Cujo. Celí chřestýši jsou příběhem o vyrovnání se s odchodem blízké osoby, a také o tom, jak nás něčí smrt může navždy poznamenat. Ve všech příbězích, i těch nejkratších nechybí jasná pointa, která vás na konci udeří do tváře tu s větší, tu s menší razancí. Vždycky tam někde je. Byť mě vzdor názvu vlastně překvapilo, že temnotu musím občas v dílech hledat, šlo vzato kolem a kolem o skvělé čtení, u kterého jsem se ani chvíli nenudil a bavily mě i nejslabší kousky.

Říká se o mně, že jsem plodný autor, což mí stálí čtenáři považují za dobré a kritikové někdy za špatné. Nikdy jsem takový být nechtěl, ani jsem netoužil takový nebýt. Dělal jsem to, co mi bylo dáno, a většinou mě to bavilo.

Emoční tečkou na závěr byl autorův doslov, který byl pro mě neskutečně dojemný. Mám potřebu to zde zmínit, protože málokdy se mi u doslovu stává, aby na mě takto zapůsobil. Stephen King tu rozvádí svůj vztah ke psaní. Také zmiňuje potřebu vyprávět příběhy a to, jak k němu chodí inspirace. Celé to působí nesmírně od srdce, a tak trochu i sebekriticky, pokorně. A taky maličko jako by se loučil. Naštěstí jen protentokrát, protože v angličtině stihl v mezičase napsat dvě další knihy…

Verdikt

Čím temnější, tím lepší je sborníkem, u kterého stejně jako u nejnovějších Kingových děl platí, že jsou skvělé, ale… Když jste jeden z nejprodávanějších a nejplodnějších romanopisců dneška s dekádami zkušeností a desítkami vydaných děl, není prakticky možné, abyste se v některých motivech třeba neopakovali. Nedá se samozřejmě říci, že by díla nebyla čtivá, autor má řemeslo v malíku jako málokdo jiný, rozhodně ale nejde o nervy drásající čtení. King si hraje, baví se, a vy budete s ním. Protože tak jako on zkrátka píše málokterý současný spisovatel.

Tu načrtne zajímavou situaci a ponechá nám tak nerozpracovaný příběh, který ve vás ale chvíli zůstane rezonovat, aby o povídku dál přišel s něčím o desítky stránek delším a košatějším. Je to autor, který dokáže přicházet stále s novými nápady a byť některé motivy mohou být ošoupané, nikdy to nepůsobí hloupě, natož jako vykrádání sama sebe. Samozřejmě dojde na pořádně děsivé momenty, ale některé povídky zase dokážou zahřát u srdce. Nakonec. Předtím vás pořádně potrápí. A já opět musím přiznat, že jsem se bavil přímo královsky. Jak je u Stephena Kinga už tak nějak zvykem…