Než přijde mráz Audiokniha (mp3)

Jsou jedné krve. A proto chápou, kolik bolesti obnáší strážit zákon… Čerstvou absolventku policejní akademie Lindu Wallanderovou zanedlouho čeká obvyklé kolečko městské pochůzkářky. I když proti otci a jeho způsobům celou pubertu protestovala, vybrala si nakonec tutéž profesi. Jsou přece jedné krve, což švédští strážci zákona ocení. Linda je sice nejspíš stejně prchlivá a paličatá jako její táta Kurt, ale taky intuitivní bystrozraká mladá žena, která si umí spojit dvě a dvě a pronásledovat zlořád s urputností buldoka. Krom toho má paklíč otevírající lecjaké dveře, i kdyby to týden před formálním nástupem k ystadskému sboru znamenalo, že vážně ohrozí svou bezpečnost…

Začalo to hořícími labutěmi v parku, pak kdosi upálil tele ve stáji a způsobil i požár svatostánku, po němž v lavici zůstala uškrcená věřící. Otec i dcera Wallanderovi – občas pátrající ve vzájemné shodě a místy každý na vlastní pěst – už tuší, že v kraji Skåne řádí šílený mozek zviditelňující se zápalnými oběťmi. Nicméně jak do patologického vzorce zapadá brutální vražda neškodné badatelky v chatě připomínající ježibabí chaloupku? Nenapověděly by jim bible pohozená vedle mrtvé a dohady kolem Lindiny spolužačky Anny, odedávna nepolapitelné jako úhoř?

První – a v autorově detektivní tvorbě bohužel poslední – případ Lindy Wallanderové symbolicky otevírá tragická labutí píseň. Policejní novicka v něm asistuje slavnému otci a přebírá jeho řeholi. Ačkoli zatím nenavlékla uniformu.

„Henning Mankell je pro mě zdaleka nejlepším současným autorem procesních detektivek s plnokrevným policistou. Jeho díla nejenže patří na vrchol žánru, ale dokonce ho v mnohém přesahují.“ – Michael Ondaatje, autor Anglického pacienta.
„Podmanivý, razantně napsaný příběh. (…) Chladný sever umocňuje pohled na zfanatizované a přes mrtvoly jdoucí poblouzněnce, kteří pod vlivem vůdce své sekty hodlají nastolit soudný den pod naučenou domněnkou, že lidstvo už si nezaslouží žít. A že je tudíž třeba začít od začátku.“ – Kultura21.
„Hořím nedočkavostí při představě, že je tu další Mankellova kniha. Tento skandinávský Ian Rankin, který tak vášnivě rozebírá pochmurné stránky lidského nitra, dovede rozdmýchat napětí a jeho postavy zločinců i strážců zákona jsou vždy plastické… – The Herald (Glasgow).

„Jednou ráno pochopila, že to, co od života vlastně chce, je být jako on, dát se k policii. (…) Po očku se na něj podívala. Naštval se? Nepoznala to. Ale napadlo ji, že tohle mají společné. Zničehonic v nich vzplane vztek. Nešťastná vlastnost urazit se pro nic a za nic. Odstup mezi námi se zvětšuje, pomyslela si. Někdy jsme si velmi blízcí, ale stejně často se mezi námi otevírá nebezpečná propast. A tak si mezi sebou stavíme můstky, které jsou většinou vratké, ale obvykle nás přece jenom spojí.“ – ukázka z textu.

„Lidé se zabíjejí, lžou, kradou nebo mizejí. Pokud vlezeš do studny dostatečně hluboko, a já považuju každé vyšetřování za takovou studnu, téměř vždycky najdeš vysvětlení. To, že někdo zmizí, je zrovna tak pravděpodobné jako to, že někdo jiný vyloupí banku. Neříkám, že by se nemohlo stát něco nečekaného. Ale málokdy můžeš říct: to bych si o něm nikdy nepomyslel. Když věc promyslíš a seškrábneš z povrchu barvu, najdeš další vrstvy a další odpovědi.“ – ukázka z textu.

Sdílet