Můj život v Severní Koreji Audiokniha (Mp3)

Neustále jsme žili v šeru. V obavě, že by nás mohli slyšet sousedé, jsme spolu téměř ani nemluvili…

Život v hladomoru a totalitní diktatuře dohnal mladou Severokorejku Pak Čihjon k útěku i za cenu, že opustí umírajícího otce. Její první pokus přejít nelegálně hranice však skončil tragicky už v Číně, kde ji převaděč prodal do otroctví. Stala se tu manželkou i matkou a posléze byla odvlečena zpátky do komunistické vlasti. V roce 2004 unikla ze severokorejského koncentračního tábora a vrátila se do Číny hledat svého syna. O čtyři roky později konečně našla bezpečné útočiště ve Velké Británii. Svůj příběh svěřila jihokorejské spisovatelce Čche Serin, která mu dala literární podobu. Nebylo to snadné: obě byly vychovány ve vzájemné nevraživosti a musely ujít dlouhou cestu, aby se poznaly, spřátelily a spolupracovaly na unikátním svědectví. Střízlivým pohledem, bez sentimentu vykreslují šokující poměry v nejtvrdším režimu světa a cestu ženy, jíž se podařilo zásadně změnit své životní vyhlídky.

„Neuvěřitelný příběh o přežití na útěku poskytne ohromný vhled do problému… Každý, kdo chce porozumět Severní Koreji a inspirovat se silou skutečného přeživšího, si tuto knihu musí přečíst.“ – War on the Rocks 

„Příběh Pak Čihjon je šokující a svědčí o její odolnosti.“ – The Telegraph

 „Mimořádné… Elegantně napsané, reflexivní, moudré, smutné a místy téměř nesnesitelně bolestivé.“ – Marcel Theroux, spisovatel a novinář

Někde tu jistě byli vojáci, kteří řeku střežili ve dne v noci, takže jsme si museli pospíšit. Vepředu šel převaděč, za ním jsem byla já a sestra se Sudžong na zádech a jako poslední šel švagr. Přála jsem si, aby čas běžel pomalu. Pod černou oblohou, s obličejem zsinalým strachem jsem vrávoravě vykročila vpřed nejistým krokem, jako dítě, které se právě učí chodit. Těžce se mi dýchalo a neodvažovala jsem se podívat za sebe. V mrazivě studeném vzduchu se oblečení lepilo na tělo jako sníh. Cítila jsem, jak mi mráz proniká až do morku kostí, ale před rozedněním jsme museli dorazit ke kopcům na opačné straně řeky.
Během chůze po řece jsem se musela soustředit na každý krok, abych neuklouzla, což mi umožnilo zapomenout na strach. Na druhou stranu to ve mně vyvolávalo neodbytné otázky. Kolik nevinných životů asi spočívá na dně této řeky? Kolika lidem se podařilo bezpečně přejít tu zhruba dvacet metrů širokou řeku a dostat se do Číny? Kolik lidí za sebou zanechalo svého otce na prahu smrti s miskou kaše u hlavy lůžka? – ukázka z knihy

Sdílet