František Branislav - Portrét básníka Audiokniha (mp3)

Z komentáře Milana Blahynky k původnímu LP albu 1118 2664 "František Branislav - Portrét básníka" vydaného Supraphonem v roce 1980 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Dílo líbezné ve své prostotě a jednoduchosti, statečné i tam, kde zní nejjemněji, nejtišeji, nejzpěvněji, přesvědčivě svou cudnou spontánností, nevtíravé, zato zapisující se skoro samo do paměti čtenářů, to je odkaz Františka Branislava, básníka s dávnou českou muzikantskou krví v žilách a tradicí v srdci. Snad právě ona ho vždy chránila před rozmary literárních mód, před směrovými jednostrannostmi a sezónními výkyvy, a do té míry, že se někdy mohlo zdát, jako by tento básník tvořil stranou hlavních vývojových proudů české poezie. Po čase se vždy ukázalo, že ani nestál mimo, ani se neopožďoval za vývojem. Šel pomaleji než jiní, ale v rozhodujících okamžicích národního a literárního vývoje byl vždycky včasný: v tísni protektorátu i v rozběhu budovatelských let…Portrét básníkův, o který se pokouší naše deska, je komponován ze čtyř vět na způsob odpovídající hudební skladby. Větu první skládají básně autorova okouzlení evropským severem. V tom byl Branislav nejnápadněji svůj. Zatímco česká poezie se pravidelně stáčela k slunnému jihu a od Října 1917 k sovětskému východu, Branislav našel krajinu svého srdce v kraji zamrzlých jezer, severních řek, skagerrackých rybářů a modrých očí rybářek na ostrově Kӓringön. Branislav Skandinávii skutečně důkladně poznal, překládal ze švédštiny a dokonce napsal i příručku Švédsky na cesty (1939). Láska k severu mu však nezabránila básnicky ztvárnit „jarní večer v starodávném Tbilisi“, přistání v Moskvě a staronové Řecko. Druhou větu tvoří Branislavova poezie milostná; na její začátek je záměrně vybrána báseň Svatební. Branislavův milostný cit netěká, žije láskou „pro věčnost“. „Láska potrvá“, je základní slovo Branislavova milostného vyznání. Přitom básníkova píseň o ženě (a o ženách tehdy když básník nemluví jen za sebe!) plynule přechází v píseň o matce. Základní motiv Branislavovy milostné poezie je motiv prstenu. Prstenem na cestu básník nazval jednu svou sbírku, ale dala by se tak nazvat jeho milostná poezie celá. Třetí láskou vedle evropského severu a ženy byla básníkovi hudba ve svých nesčíslných podobách; odtud třetí věta našeho portrétu. Možná právě touto větou může být Branislav dnešnímu čtenáři nejbližší. Určitě jí je nejblíž české poezii sedmdesátých let, poezie navracející se ke svému hudebnímu základu, k melodii předtím narychlo odkládané, domněle nezpůsobilé hlubšího myšlenkového ponoru. A konečně věta čtvrtá, v níž se dostává na básníkovu lásku všecky jeho ostatní lásky scelující, doplňující, věta o domově. Nemůže být než v samém závěru, k ní vše směřuje, poznání severu, rodinné štěstí i hudba dávných českých nedělí. Právě díky tomu je Branislavova píseň o domově nezaměnitelná. Ostatně na domov básník myslel, když vzpomínal v Goteborgu na Bedřicha Smetanu; Smetana je ovšem nejen domov, ale i hudba. Byť vepsána do čtyř vět, Branislavova poezie milostného okouzlení životem je nedělitelná.

Sdílet