Recenze na produkt
True crime Moira Martingale, Przemysław Piotrowski, Maury Terry

Tohle byla jízda podle mýho gusta. Krvavá, nechutná, brutálně detailní – a přesně tak to mám ráda. Tohle rozhodně není čtení pro slabé povahy, ale pokud vás (stejně jako mě) baví true crime z té nejtemnější, nejzvrácenější stránky, budete u toho fascinovaně listovat dál a dál. Kniha se věnuje různým případům kanibalismu z celého světa – od známých jmen, o kterých jste možná už slyšeli, až po naprosto bizarní, skoro neuvěřitelné příběhy. A i když je to často dost nechutný, právě tyhle syrové detaily tomu dodávají tu správnou atmosféru. Žádný přikrášlování, prostě surová realita. Co mi ale trochu kazilo dojem, byla forma. Bylo to hodně rozházené, přeskakovalo se z tématu na téma, některé informace se opakovaly, a občas jsem měla pocit, že bych ocenila víc přehlednosti. Každý případ by si zasloužil vlastní kapitolu a trochu víc struktury. Takhle to působilo spíš jako volně poskládaná směs faktů než jako dobře vystavěný celek. Ale i tak mě to neskutečně bavilo. Četla jsem to jedním dechem, s lehce morbidním zájmem, a i když jsem věděla, že některé věci mi zůstanou v hlavě ještě dlouho, stejně jsem se od toho nemohla odtrhnout. Za mě určitě doporučuju, pokud máte rádi syrové, krvavé true crime. Jen počítejte s tím, že to není nic „lehce stravitelného“. Je to temné, znepokojující, a občas vám to možná i trochu obrátí žaludek. Ale přesně díky tomu mě to tak strašně chytlo. „Z masa uřízl plátek, jako by šlo o kus bifteku. Smažil ho na másle a tvrdil, že chutnal lépe než vepřové. Jeho slova, ne moje.“

Vezete se na vlně fenoménu true crime? Pokud ano, tak vám tato kniha ve sbírce nesmí chybět True crime je teď velice populární žánr, protože ač chceme nebo ne, tak nás tyto hrůzné, pravdivé zločiny fascinují. Já si tento žánr taky ráda přečtu, ale jen občas, protože se mi pak obsah vkrádá do snů. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě, kdy jsem si musela dát nějakou tu pauzu ve čtení, protože toho na mě bylo prostě…moc… V knize najdete všem dobře známé zrůdy jako je Dahmer, Čikatilo, Fish nebo Kemper, ale i ty (pro mě) méně známé, jako Sagava a Meiwes. V průběhu čtení narazíte i na různé statistiky aktivity sériových vrahů, jaké je mezi nimi procento žen, nebo to, jak jejich úchylné choutky nakopl internet… Kniha se zabývá i otázkou, jak tito jedinci vlastně “vznikají”? Je to genetickými předpoklady? Tím, v čem dítě vyrůstá? Vliv okolí? Odpovědi asi nikdy nebudou jednoznačné, každopádně faktem zůstává, že takoví lidé mezi námi vždy byli a vždy budou. Takže jo, pokud vás tento fenomén zajímá a fascinuje vás náhled do hlavy takovýchto zvířat převlečených za lidi, je tohle kniha pro vás… Četla jsem ve spolupráci s Knihy Dobrovský, děkuji.

Pojďme usednout ke stolu, prostřít a připravit lahodné Chianti a pomyslně povečeřet s autorkou na 320 stránkách. Děsivá demonstrace moci, krajní nouze, mystické a náboženské důvody, nebo jen zvrácené choutky? Tato kniha mi dost připomínala knihu Sérioví vrazi (která vyšla daleko později) od Petera Vronského, který se věnoval historii sériových vrahů. Tady jde autorka po stopách kanibalismu a kanibalů. Autorka vzala jednu temnou historii a specifickou skupinu, tip vrahů a ve své knize ji zpracovala. Ed Gein, Jeffrey Dahmer, Andrej Čikatilo, Albert Fish, John George Haigh, Richard Trenton Chase, David Berkowitz, Ed Kemper zas nejsou jediným zlem...Z dalších jmen a jejich činů se může udělat i dost zle - takový Luka Magnotta, byl taky kousek .. Autorka píše svižně a stručně (někdy až moc), ukazuje jak je lidská mysl složitá, odkrývá některé případy pěkně detailně, u některých to chtělo více pozornosti a informací. Ne, že by to čtenář nedohledal, ale pokud je kniha aktualizována k roku 2022 mohla se doplnit, zvláště když je tu zmíněn internetový dopad. Možná by pak měla 2 díly. Je to rozhodně zajímavá kniha o jednom specifickém tipu vrahů a určitě stojí za přečtení.

Přiznám se, že do objevení této knihy jsem o Garavitovi nikdy neslyšela. O což bylo celé čtení horší, protože.. jak jsem o tomhle mohla neslyšet? A fakt, že vlastně mohl být mezi námi? Nechci se ani tak vyjadřovat k obsahu, je to hnus a naprostá zvrácenost. Na druhou stranu, přísluší komukoli z nás dílo jako je tohle nějak kritizovat? Nejsem si jistá, jestli se mi to propojení s románem úplně líbilo, bylo to čtivé a výborně vysvětlené, bohužel pro mě to trošičku ztrácí hodnotu - chápu autorův nápad, ale propojení true crime a románu se za mě prostě úplně nehodí. Na druhou stranu - tímhle se na obsahu samotném nic nemění. Jen upozornění, tohle opravdu není čtení pro slabé povahy.

Silný a znepokojivý příběh, který známe nutí nás pochybovat o oficiální verzi známého případu. Čtivé, napínavé a místy až mrazivé. Některé teorie jsou sice diskutabilní, ale právě to dělá knihu tak zajímavou. Nic pro slabší povahy

Doporučuji těm, co se zajímají zároveň o psychologii, ale i o poutavé a zajímavé příběhy. Krásně zpracovaná kniha .

3,5⭐ Sloužil David Berkowitz jako štít pro ostatní pachatele, nebo byl sám? Autor nám otevírá zcela jinou cestu a jiný pohled na tehdejší noční můru New Yorku. Kalibr ráže .44 se metropolí ozýval více než rok. Autor se vydává na svou pátrací akci a odhaluje další a další důkazy, svědectví, někdy jen domněnky, které možná až příliš ohýbá tak, aby mu do jeho příběhu seděly. Možná na některé věci přišel. Rozdílné portréty od svědků, jiná auta na místě vražd nebo svědkyně, která viděla Berkowitze na jiném místě, než byla vražda, rozdílná písma v dopisech. To vše autorovi hraje do karet. Na rozdíl od oficiální policejní verze, že Berkowitz byl osamělý šílenec, který poslouchal rozkazy sousedova psa, kniha se snaží předkládat důkazy o tom, že byl pouze pěšákem. Terryho mravenčí práce se snaží dokázat, že za střelbami údajně stála Procesní církev. Je tu obrovské množství jmen, propojených spisů a svědeckých výpovědí. Policejních přešlapů – v té době jim stačilo: máme zabijáka .44, přiznal se a stačí, je pod zámkem. Autor na vyšetřování strávil několik let života a kniha vyžaduje od čtenáře maximální soustředění a listování zpět. #ztelesnenezlo #mauryterry #truecrime #kniznitip #nasenakladatelstvi Pokračování v komentáři Propojení s Mansonem: Kniha Ztělesněné zlo přímo v textu propojuje Berkowitzův případ s Charlesem Mansonem. Autor Maury Terry se totiž snaží dokázat, že Mansonova „Rodina“ a Berkowitzova sekta byly ve skutečnosti propojené větve téhož podzemního satanského hnutí v USA. Tady bych řekl, že se sakra hodně odklonil, neukočíroval vlastní posedlost a v druhé polovině knihy se ztratil jako v prd ve vířivce. Terry, Terry... Začátek byl fajn, ale čím víc se blížil ke konci, tím víc jsem měl pocit, že čtu průměrný konspirační thriller. Slovíčka: Údajně, prý, možná, se opakují až moc často. "Ti nahoře, co to řídí a všechno jim prochází, protože když někoho chytí tak drží klapačku, Ti maj pod čepicí" - ale takových informátorů co Terry měl se zdá až moc přitažené za vlasy. Autor vlastně těží z neschopnosti tehdejší policie, která potřebovala mít vraha za mřížemi za každou cenu. Berkowitz se sice přiznal, což úřadům stačilo – máme vraha s ráží .44 a případ je uzavřen. To okolo už policisté prostě nechtěli, nebo nemohli vidět. Propojení s Charlesem Mansonem: ten byl patologický manipulátor, který nesnesl nad sebou žádnou autoritu. Celý život strávil v nápravných zařízeních právě proto, že odmítal poslouchat jakákoliv pravidla. Myšlenka, že by podle Terryho tajně sloužil nějaké hierarchické nadřízené sektě je zcela mimo S Johnem Waynem Gacym, který byl těžký psychopat, sadista a extrémní egocentrik. Jeho hlavním psychologickým hnacím motorem byla potřeba absolutní kontroly a moci nad svými oběťmi. Těžko by byl pod někým kdo rozdává rozkazy Byl tedy David Berkowitz členem sekty/kultu z kterého pak dostal strach a veškerou vinu bral zpočátku na sebe, nebo jen jako inteligentní a zdatný manipulátor hrál svou roli (na to bych si vsadil) i s Terrym až do konce a snažil se o nepříčetnost? Jediné co autora omlouvá je doba ve které to psal. Posedlost satanistickými sektami byla až moc velká. Terrymu se to do knihy hodilo, ale sám sebe neuhlídal. Kdyby měl někoho k sobě, kdo by ho alespoň trochu korigoval, bylo by to daleko věrohodnější.