Za devatero větami

Soubor čtrnácti prozaických textů autora publikujícího pod pseudonymem Pavel Drozd nese podtitul "postmoderní pohádky", ačkoli samotné texty je nesnadné žánrově klasifikovat. Nejsou to klasické povídky či novely, nejedná se však ani o rozplizlé postmoderní variace a hry na předem daná témata. Autor si od tzv. postmoderny udržuje náležitý odstup a vnímá ji s mírně ironickou nadsázkou. Jeho příběhy nebo jejich fragmenty se vyznačují sympatickou střídmostí a pokorou, ale charakterizuje je rovněž námětová pestrost a mnohoznačnost tíhnoucí k symbolům a k jemným filosofickým reflexím. Autor zachycuje své dětství a mládí, složité životní peripetie, takže jeho texty mohou připomínat jakousi quasi autobiografickou zpověď. Ovšem autorský subjekt je vždy potlačen a do popředí vystupuje strhující příběh, kombinující dialog s vnitřním monologem. Čas a místo, v nichž se Drozdovy příběhy odehrávají, jsou různé: je tu sekvence ze staré Prahy stejně tak jako vzpomínka na maloměsto osmdesátých let 20. století. Exotické španělské a navíc historické prostředí je zas střídáno tichem antikvariátu, ve kterém se setkává mladý básník se zkušenou a životem poněkud usmýkanou ženou a zároveň redaktorkou poezie. Je zde výstižný a v kontextu české literatury nebývale autentický text o "sametovém dospívání" generace dozrávající na počátku devadesátých let minulého století stejně tak jako "pohádka o posmrtném životě" nebo zas "pohádka futuristická", "erotická" a "pohádka o české literatuře". "Pohádka o princezně se žlutou hvězdou" vyvolává reminiscenci na židovský holocaust, "opsaná pohádka" si pohrává s představou, jak by mohl vypadat "manifest katolické postmoderny". Konvolut Drozdových próz vyznívá křehce a melancholicky. Také tímto subtilním tónem se odlišuje od současné prozaické produkce u nás i ve světě.

Sdílet