Wilsonova mlžná komora

Pardubický básník Miloš Vodička je spřízněn s duchovní a literární generací, která se v šedesátých letech seskupila kolem bratří Vokolků. Náležel k ní např. předčasně zesnulý Jiří Pištora, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša. Tragický spodní tón Vodičkova lyrického díla předznamenalo uvěznění jeho otce, když bylo básníkovi teprve dvanáct let. Vodičkův otec byl spoluvězněm Josefa Palivce, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka nebo Františka Křeliny. A bylo to mimo jiné právě Zahradníčkovo Znamení moci, které přivedlo Miloše Vodičku k poezii. Další inspirací a iniciací byla tvorba Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka nebo poezie experimentální, mající těžiště v jazyku a ve způsobu jeho prezentace jako výsostně lyrického prostředku. Od vydání prvotiny Vítr kolem tepen (1965) publikoval do roku 1989 Vodička devět básnických knih, z nichž patrně nejznámější je sbírka Čarodějnice z Blois z roku 1969. Na tuto žeň, znovu uveřejněnou ve svazku Básně (Host, 1997) navázal Vodička např. sbírkou Nápory paměti (1995), v mnohém signalizující životní bilancování.Nyní předkládá téměř sedmdesátiletý básník osobitý pokus o memoáry v knize Wilsonova mlžná komora. Ačkoli jsou jeho paměti chronologickým líčením životních událostí a vln dobrých a zlých period, nezapřou výsostného básníka, který umí cizelovat detail a naopak vnímat svět kolem sebe v globálních souvislostech. Jejich nespornou předností je lakoničnost, smysl pro zkratku a sebeironii a z každé věty vyzařující pevný étos a postoj navzdory všem událostem dějinným i soukromým, kterými autor prošel.

Sdílet