Sběračka kostí

Proč Janek? Proč?!!! To je tak nefér!!!

Z knihy Sběračka kostí jsem nadšená. Od autorky už jsem četla několik povídek z knihy Hřbitov bílých králíčků. Ty se mi líbily, ale na tento román to nemá. Pravděpodobně to ale bude dáno žánrem - povídka prostě nikdy nemůže obsahovat tolik děje a zvratů jako román. Jsem nadšená, jak skvěle je kniha vypracovaná. Několik stránek mi sice trvalo, než jsem se do děje ponořila, ale netrvalo to dlouho. Dějově zajímavé to pro mě začalo být ve chvíli, kdy se hlavní postava přestěhovala do Litoměřic a trošku se tam rozkoukala. Pak už se to pěkně rozjelo a pořád se něco dělo. Mám ráda tento styl psaní, kdy se úplnou pravdu dozvídáme postupně a autor nám jí dávkuje tak, jak potřebuje - tím je to pro nás zajímavé a napínavé. Na knize oceňuji, že si autorka dala tu práci a vše, co je dohledatelné, je podle skutečnosti. Ať už se jedná o konkrétní místa v Litoměřicích nebo Praze, počasí v ten konkrétní den nebo doslovný překlad do latiny. Už se těším na další knihu! :)

Alžběta Pírková je poměrně neobvyklá dívka. Prožila stovky životů, stovky nejrůznějších smrtí a přesto stále neoblomně křižuje svět, hledá staré, opuštěné hroby, aby posbírala a obřadně spálila v hrobech ležící, dávno zapomenuté kosti. Něco totiž hladá, všechna ta tisíciletí, něco, co ji po vší té době snad přinese odpovědi a hlavně klid. A nitky se sbíhají v Litoměřicích, kde jsou každou úplňkovou noc krutým způsobem obětovány mladé dívky, které se nápadným způsobem podobají právě Alžbětě, jenž není jedniná, která pátrá. Je tu i něco dalšího, smrtelně nebezpečného, nesmrtelného, skrývajícího se v nejhlubších stínech, ovládájícho krvežíznivé poskoky, co chce, aby Alžběta trpěla. Alžběta, zvaná Pírko, původě pojmenovaná Elíšébah – sběračka kostí. Ke Sběračce kostí jsem se dostal až po přečtení dvou novějších knih Ludmily Svozilové, depresivního sci-fi hororu Achernar a parádního thrileru Zemři, Kaine: Svatyně, kterému v těchto dnech vyšel mladší bratříček. Ale vůbec to navadilo, už ve Sběrčce autorka ukazuje, že má velmi zajímavý styl. Hodně vsází na alegorii a lyriku, příběhy jsou naplněny smutkem a bolestí, hledáním cesty, ale vše plyně tak nějak přirozeně, nic není naroubováno na sílu. Hlavní hrdinky mají velkou vnitřní sílu, a ač mohou chvílemi vypadat zlomeně, na kolenou, vždy nakonec povstanou, aby čelily svému osudu. Tímto mě Ludmila Svozilová utvrdila v tom, že je skvělá spisovatelka a já si ji zařazuji mezi oblíbené. Už aby přišel Stín.