Recenze na knihu
Na Závisti Marie Irová

Když hlavní hrdinka Jana zdědí byt ve vile, kde žijí její příbuzní, doufá, že se naplní všechny její sny. Ráda by měla dítě, pokoj s pianem a v létě košík třešní z vlastní zahrady. Postupně však otevře oči a zjistí, že se její představy jen těžko naplní. Moje první setkání s Marií Irovou dopadlo na výbornou. Příběh plný rodinných tajemství a lidských osudů, to je prostě knížka přesně pro mě. Navíc napsaná tak, že se od ní nemůžete odtrhnout a budete číst a číst, dokud nepřijde poslední tečka. Co musím vyzdvihnout a budu o tom mluvit (psát) pořád, autorce se skvěle podařilo vykreslit každou jednu postavu. Je tu rodina, která vás otráví od prvních stránek a vy se jen začnete bát, co všechno nás v příběhu může čekat. Já sama jsem byla na všechny tak naštvaná. A to je dobře. Od knih totiž očekávám emoce a tady se na mě rozhodně přenesly. Byla jsem jich plná a málem jsem při čtení chtěla i nahlas nadávat. Několikrát jsem měla chuť knížku odložit, jak s postavami nešlo vydržet. Takže tleskám. A přeji každému z nás, aby se mu takoví příbuzní vyhnuli obloukem. Ale dost o postavách, i samotný příběh je zajímavý. Na první pohled docela obyčejný, ale na ten druhý už nacházíte pod povrchem nejedno tajemství, které vás bude provázet až do konce knížky. Rozhodně zajímavý příběh, který si nenechte ujít.

Příběh mě byl velmi blízký, takže jsem pociťovala při čtení úzkost a pohrdání. Ale myslím, že to víc pravdivější být nemohlo. Bylo to čtivé. Za mě povedené. 5*

Kniha mě opravdu hodně bavila. Nejvíc se mi líbil samotný nápad a hlavní myšlenka celé knihy – rodina, krev není voda… ale je to opravdu vždycky pravda? A co všechno jsme ochotni kvůli rodině tolerovat? Od knížky se mi vůbec nechtělo odcházet. Četla jsem a pořád jsem přemýšlela, kam se to celé posune a co dalšího ještě vyplave na povrch. A postavy? Tak u většiny jsem měla chuť je nakopat do zadnice. Výjimkou pro mě byla maminka, Věra a Oliver, ti mi byli sympatičtí a byla jsem vděčná, že v knížce jsou. S hlavní hrdinkou jsem to měla jako na houpačce, chvíli jsem ji nadávala a povzbuzovala ji k akci, chvíli jsem jí zcela chápala. Právě tohle se mi ale na knize líbilo – dokázala ve mně vyvolat emoce. Některé postavy mě štvaly, některé jsem nechápala a u některých jsem si říkala, jak bych se asi zachovala já. A díky tomu jsem nad knihou přemýšlela i ve chvílích, kdy jsem zrovna nečetla. Na Závisti je za mě hodně povedená sonda do rodinných vztahů, které zdaleka nejsou tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za mě rozhodně doporučuji k přečtení.

Rozhodně doporučuju a ráda se k ní v budoucnu vrátím !