Recenze na knihu
Lada u ledu (poškozená) Ema Labudová

Příběh Lady, mladé dívky, která trpí poruchou příjmu potravy. Kniha nám ukazuje, jak s ní dokáže bojovat jak Lada, tak i její rodina, a to vše koncem sedmdesátých let v Československu. Ze slečny se stane ženou a my sledujeme, zda se dokáže poprat se životem. Od autorky jsem četla její prvotinu Tapetář, která se mi moc líbila. Tato knížka si mě však nezískala. Kniha je psána „du formou“, která mi až tak úplně nesedí, ale to je můj osobní problém. Jinak jazyk, slovní zásoba, slovní obraty a krásné věty se mi v knize moc líbí. Co mě také bavilo, tak zmínky o spoustě knížek, které hlavní hrdinka čte, cituje z nich a podobně. Děj je zasazen do oblasti odkud pocházím, tak mi to bylo bližší. Bohužel mi však vadilo spoustu nepřesností, co se týče doby, ve které se příběh odehrává. Něco bylo opravdu hodně zásadní, že mě to rušilo od čtení. Pokud se již použije konkrétní místo a doba, tak by se autorka měla držet toho, jak to tenkrát skutečně bylo. Při čtení jsem měla celou dobu pocit, že se příběh spíš odehrává v současnosti. Téma anorexie mě v knize vcelku bavilo, pohled do duše dívky, která bojuje sama se sebou. Avšak když kniha přešla do druhé poloviny, začala jsem se ztrácet, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a čtení mě nebavilo. Celkově za mě tedy průměrná kniha, ale pokud autorka bude psát dál, i tak si její další knihy ráda přečtu.

Kniha je o Ladě, která trpí glaciatismem (autorčin název pro mentální anorexii). Bojuje s jídlem, sama se sebou, s rodinou. Popisy poruchy příjmu potravy a to, co se člověku děje v hlavě jsou velmi trefné. Ja sama jsem si anorexii prošla a s většinou jsem se ztotožnila. V tomto je knížka geniální,. ALE styl vyprávění, neexistující děj a vyprávění v 2. osobě z toho dělají velmi podprůměrnou knihu.