Recenze na knihu
Duch Pankráce Petra Klabouchová

Věznice Pankrác, cely smrti a rok 1943. Na popravu tu čeká mnoho lidí, které se nepodařilo zlomit. Je tu také Anna a Robert mezi nimiž vzniká pouto, i když se nikdy nepotkali. Stačí pár napsaných slov, na takzvaných motácích. A právě na základě skutečných motáků vznikla tato kniha. Dává nám tak nahlédnout do tísnivé atmosféry, ve které mají slova sílu, která dokáže zahnat i beznaděj. Uf, tak tohle bylo neskutečně bolavé čtení, ale zároveň tak skvělé! Od prvních stránek se připravte na drsné, kruté, bolavé, ale bohužel pravdivé čtení. Rovnou říkám, nic pro slabé povahy, ale přitom tak silné a důležité. Kniha je skvěle napsaná, jak jen to Petra Klabouchová umí. I přesto, o jakých hrůzných činech čtu, si čtení užívám po literární stránce. Díky tomu se na mě okamžitě dokázaly přenést emoce a já s knihou žila, i když to nebylo snadné. Toto je kniha, která mě rozložila (a tak nějak nestihla poskládat zpátky), pobrečela jsem si od začátku do konce. Úplně jsem měla při čtení pocit, jako kdybych byla v cele smrti a na vlastní oči viděla, jak to tam chodí. Je skvělé, že tu potkáme hrdiny, o kterých se nemluví, přitom toho dokázali tolik. Jejich činnost byla neskutečně důležitá a někdy i díky malé pomoci, dokázali velké věci. Určitě musím vyzdvihnout i doslov, ve kterém se dozvíte, jak jednotliví hrdinové nakonec dopadli. Buďme hrdí na to, že jsme Češi, a hlavně nezapomínejme na hrdiny, kteří dokázali pomoci i v době hrůzy a beznaděje.

"Válka nikdy nebyla spravedlivá a smrtka bere každého, té je to jedno." Tak tahle kniha je hutná už od začátku. Autorka dostává svému jménu, tak jak ho znám z předchozích knih. "Paní vypravěčka", co vám svým příběhem vleze pod kůži. Pustí na vás těžkou,černou beznaděj, "hodiny hrůzy mezi psem a vlkem" O to horší je, že to není fiktivní hororový příběh , ale realita osudů nedávno minulých, ta realita, kterou nesmíme zapomenout. Tady se prolínají osudy různých postav, dokonce i s knihou U Severní zdi. Což knize dodává ještě větší efektivitu. "Přišli. Tentokrát ano. Škoda, že jen o pár let později budeme opět mučení a obraz jednoho knírače s ulízanou patkou vyměníme za obraz muže s ještě větším knírem." Doba byla zlá a snad na to nikdy nezapomeneme, protože takové zlo se nikdy nesmí zapomenout. Takové knihy by měli být zařazeny jako povinná četba. Tahle kniha se mi dostala do snu. Když jdete bos nekonečně dlohou studenou chodbou s rukama v ocelových okovech a vyhlídkou na smrt. Ehm nic příjemného. Po přečtení budete mít oči vyvalené jako třešně v bublanině, sucho v krku a mráz vám poleze po zádech.

Duch Pankráce je temný otisk lidské paměti. Těžký dech zdí, bolest vtisknutá do ticha a odvaha, která se nerodí z naděje, ale z nutnosti přežít. Nejhorší pravda zní prostě: nebyly to stvůry, byli to lidé. Čtení, které drásá, mlčí a přesto křičí. Kniha, která se neodkládá – jen se s ní člověk učí žít. Velice doporučuji...

Román autenticky vychází ze skutečných událostí v Pankrácké věznici, z motáků psaných v celách smrti. Nepopsatelná hrůza, smutek a děs – čtení je syrové, skutečné a mrazivě bolestné. Petra Klabouchová odvedla bravurní práci, která člověku připomíná, že temnota dějin je stále přítomná.

Po dočtení této knihy jsem musel být nějakou dobu sám a vstřebat to, co jsem právě prožil. Stejně jako kniha "U severní zdi" by i "Duch Pankráce" měl být součástí každé knihovny a nebojím se říct, že obě knihy by měly být zařazeny do povinné četby na našich školách. Tohle nesmí naše generace ani ti, co přijdou po nás už NIKDY dopustit! Děkuji paní Spisovatelce Klabouchové za další úžasnou knihu. I když nebylo lehké ji dočíst vzhledem k hrůzám, které se v ní odehrávají, ale i tohle je třeba si připomínat, aby se na tyhle hrdiny nezapomnělo. NEZAPOMEŇME!

"Té divné noci uprostřed Prahy bez světel a nadějí malý František pochopil, že když je moc zle, i tátové začnou plakat. A mámy přestanou..." Z téhle knížky je mi těžko. Je plná zla, neštěstí a bolesti. Ti lidé neskutečně trpěli. I přes to, že věděli, co je čeká, v sobě ale dokázali neustále udržovat tu jiskřičku naděje a věřili, že se dožijí lepších zítřků. Chovali se k sobě lidsky, podporovali se, milovali. Téměř nikdo se toho lepšího zítřka nedožil... A jen díky chodbaři dnes stále víme o hrdinství, které se odehrávalo za zdmi Pankrácké věznice. Víme a nezapomeneme. Duch Pankráce je napsán velmi čtivě a s citem. Bolelo mě ho ale číst. Musela jsem si dávat pauzy, abych to strávila. To se mi zatím u žádné jiné knihy nestalo, a že už jich mám z válečného období přečteno dost a dost. Doteď jsem za nejbolavější příběh považovala Na smrt od Kariky, dnešním dnem první příčku obsadil Duch Pankráce a v myšlenkách mě bude provázet ještě dlouho. Za knížku v rámci spolupráce bych ještě jednou ráda poděkovala @hostbrno

Silná kniha , nevim , jestli to byla šťastná volba si ji zvolit na nový rok. Nicméně bravurně zpracovaná a tímto čtivým způsobem se dostane více lidem do podvědomí , jak těžká a krutá doba to byla . Víc takových témat dostávat ven na povrch . Dodatek knihy byl velmi zajímavý a opět , stejně jako U severní zdi mě to donutilo si zjistit pár informací navíc

Jedna z těch, na kterou přes slzy nevidíte. Hluboce zasáhne. Silná a nezapomenutelná, jako by příběhy vězňů z Pankráce měly být. Děkuji. Za krásnou dobu, v který žijeme, i za autory, kteří nám to připomínají.

Při psaní této recenze mám v hlavě pořád takovou paniku, že jsem ji asi pětkrát smazala a zase rozepsala. Nakonec jsem si řekla, že se nechám unést tou emocí, napíšu jak se cítím a bez kontroly to nechám ležet. Za ty roky, kdy jsem měla možnost přečíst si různé příběhy a osudy, ať už našeho národa či jakékoli šílenosti ze světa, jsem si říkala, že už mě nic nemůže překvapit. Ne v tom smyslu, že nejsou i další horší věci, to bych byla asi hodně jednoduchá, ale že už mám tak načteno, že jsem odolná. Ale tohle mnou zatřáslo a podlomilo mi nohy. Byla pasáž, kterou jsem četla se slzami v očích - to jak vás autorka dokáže vtáhnout dovnitř a jak dokážete prožívat emoce s hlavními postavami, tomu říkám naprosté umělecké dílo. Hloupě jsem se snažila svou hlavu přesvědčit, že jde pouze o příběh. Ale když u toho čtení prožíváte tak silnou emoci a zároveň si uvědomujete, že tyhle řádky si nikdo jen tak nevymyslel a tohle se ne tak dávno a ne tak daleko dělo, cítíte prostě úzkost. Úzkost, smutek a bezmoc. Jsem zapálená čtenářka, nonstop mám rozečtenou knihu, ale po tomhle je asi potřeba pauza. Nenávidím to. Ale i přes to děkuji, že jsem si tohle mohla přečíst..

Po tom, co jsem přečetla U severní zdi, jsem tušila, co mě asi čeká. Skvěle napsaná kniha plná těžkých témat. A přesně toho jsem se dočkala. První třetina knihy byla taková "úvodní", říkala jsem si, nic moc se neděje, nevím, jestli mě to chytne. Noo.. knihu jsem přečetla za jediná den, takže chytlo. Jen to mělo pomalejší rozjezd. Opět klobouk dolů před autorkou. A děkuju, že tohle píše. Že se snaží, aby se nezapomnělo. Protože historie má tendenci se opakovat. Bylo to těžké čtení. Ale stálo za to. Obdivuju všechny ty postavy, které měly tolik odvahy. Všechny ty vzkazy byly tak moc citlivé a bolestivé. Z tohodle příběhu se budu chvíli vzpamatovávat. "Svoboda přijde a zůstane, dokud si budou tam za zdí lidi pamatovat všechny ty zbytečný hroby."

Anna pomáhá židovským rodinám v Praze, do té doby než je odhalena gestapem. Robert se stal už v Kounicových kolejích v Brně králem zbojníků, tím, kdo pomáhal slabším a snažil se přežít. Tito dva skončí jak stovky ostatní v celách smrti na Pankráci. Na místě, kde se čeká na smrt, která může přijít kterýkoli den. A oni si v tomto chmurném prostředí začnou psát dopisy. Dopisy plné lásky, naděje, ale i zoufalství a snahou ho přemoci. Bez fyzického kontaktu a přece jsou jejich dopisy tak emotivní a osobní. Mají naději přežít? A s nimi i další postavy této šílené doby a prostředí? Děj knihy byl poměrně těžký. Určitě to nebylo oddechové čtení. Střídali se tu různé dějové linky, a různé postavy, které nakonec prolnulo právě prostředí Pankrácké věznice. Nečetlo se mi to moc dobře, ale ne proto, že by to bylo složité na pochopení, ale proto, že obsah byl silně emocionální. Hlavními postavami jsou Robert a Anna, ale částečně i Karel, tzv. Duch Pankráce, ten který předával motáky od jednoho k druhému nejen mezi Robertem a Annou ale i mezi spoustou jiných vězňů a jejich rodinami. Díky němu dostali poslední psaní od svých nejbližších mnozí příbuzní popravených. Příběh je vyprávěný z pohledu různých postav, nejen těchto tří hlavních, ale i pár dalších. Zajímavostí je, že většina je vyprávěna v er formě, jen Duch Pankráce vypráví v ich formě, jeho kapitoly jsou psané v první osobě. Je to velmi zajímavý způsob vyprávění, a podle mě pomáhá budovat atmosféru a ještě větší emotivní stránku. Určitě to byla dobrá volba. Dostáváte se tak do hlavy sice všem, ale těm spíše z komplexního hlediska, Karlovi pak napřímo. Tím že v podstatě knihu uzavírá, je to o to symboličtější. Postavy jsou inspirovány skutečnými lidmi, obdivuji autorku za přípravu této knihy, muselo to být velmi náročné. Díky tomuto postupu jsou osoby velmi autentické. Kniha byla pro mě velmi silným zážitkem. Tím, že se neodehrává jen za války, ale poslední stránky jsou věnované už době poválečné, můžete tak vidět, jak se situace po válce vlastně moc nezměnila. Bylo mi z toho opravdu úzko. Nad knihou budu určitě ještě dlouho přemýšlet. Přečtení této knihy doporučuji všem. Určitě ne jako oddechovku, ale jako silný příběh, který ve vás ještě nějakou dobu zůstane. Ale je to naše historie a jako takovou bychom se měli snažit ji co nejvíce poznat. Paní Klabouchová nám tuto historii umí podat nejen autenticky, ale i čtivě a díky ní vím zase více z této doby i z naší lidské povahy. Děkuji za to. Za zaslání knihy děkuji Nakladatelství Host Brno.