Recenze na knihu
Únikové cesty Barbora Haplová

Příběh o dospívání na venkově. Hlavními hrdiny jsou Kamila, Eda a Emilie, kteří žijí pod drobnohledem ostatních vesničanů. Jejich životy nejsou jednoduché, každý prožívá svůj nelehký osud a přemýšlí, jak z toho nejlépe ven. Toto byla zvláštní, tajemná a temná kniha, ale dotkla se mě, hltala jsem každou stránku, nemohla jsem knihu odložit a čekala jsem, jak to všechno dopadne… a dopadlo, nečekaně, ale k tomu už si musíte dojít sami. Autorka píše krásně. Její jazyk je oslavou češtiny. Je to opravdu radost číst. Nelehké dospívání tu je podáno bolavě, zároveň však až krásně, každopádně mi ze všeho bylo smutno, úzko a nelehko. Nedokáži ani všechny pocit dostat do těchto řádků, bylo to zvláštní, ale silné. Do příběhu jsem se ponořila, nevnímala jsem okolí a dokud jsem nedočetla, knížku jsem neodložila. Knihy z edice Tvář mám moc ráda. Každá je skvostem nejen obsahově, ale i po grafické stránce. Jsem ráda, že už mám ve své knihovničce téměř všechny, je to moje srdeční záležitost.

Malá knížka formátem, velká obsahem. Na Únikové cesty jsem kdysi narazila naprostou náhodou v nějaké akci a delší dobu čekala na přečtení. Vůbec jsem netušila, co bude jejím obsahem. O to víc mě překvapila. Vyprávění je pojato originálním způsobem, z pohledu dětí, které postupně dospívají. Střídají se především pohledy Kamily a Edy, svou roli zde hraje ale i Emilka, ze zdánlivě perfektní rodiny, všemi milovaná a oblíbená. Oproti tomu Kamila i Eda jsou looseři, nikým nepochopené děti z nefungujících rodin, kde vládne snobismus, alkohol teče proudem a ani pro ránu se tu nejde daleko. Co se v takovém prostředí přehlíženým dětem honí hlavou, mohou vůbec dospět v "normální" nepoznamenané dospělé? Jaký má toto prostředí vliv na jejich duševní zdraví? Jedná se o autorčinu prvotinu pro dospělé. Jinak se věnuje zejména knížkám pro děti. A je to docela znát. Mám ráda květnatý český jazyk, ale tady mi to přece jen přišlo až moc. Až moc jazykově "vyspělé", na vyjadřování a myšlení dětí, potažmo teenagerů. Měla jsem kvůli tomu problém uvěřit, že to opravdu vyprávějí ony. Naopak některé slovní obraty a myšlenky byly skvělé, ty k dětské duši seděly perfektně. No a tak se to vlastně tak trochu tlouklo. Nicméně, četlo se mi to dobře, přečteno jsem měla za jedno odpoledne a určitě Únikové cesty ráda doporučím dál. Jen počítejte s tím, že to není žádná oddechovka, ale pořádně těžké čtení k zamyšlení. Místy jsem měla před očima Vrány od Dvořákové a ke konci Les v domě od Mornštajnové. Kdo četl a přečte si i Únikové cesty, určitě pochopí proč.