Pozvánka

Každý člověk má dva životy, a ten druhý začíná ve chvíli, kdy si uvědomí, že má pouze jenom jeden život. Sebastian Fitzek je parádním vypravěčem. Nejen, že vás umí vtáhnout do příběhu, ale taky dokáže pěkně zamotat hlavu. Už jen první kapitola vás dokáže rozhodit a do poslední stránky, co stránky do poslední řádky této knihy nebudete vědět čí jste. Sebastian si hraje s vaší myslí jako kočka s myší. Pozvánka na třídní setkání? Pohodové praskání v krbu na chatě v horách. Určitě ne.. Zvrácený, promyšlený a zamotaný si udržuje stálé napětí a nenechá vás vydechnout. Čte se to jedním dechem, stránka za stránkou a tuto knihu, jako jeho ostatní nedokážete odložit.

Upřímně ani nevím, jak začít. Fitzka miluju, je to můj nejoblíbenější autor, všechny jeho knížky mám vystavené na speciální poličce - tak moc velký fanda jsem. Ovšem tady vůbec nevím, co se stalo. Nevím, jestli je to mnou, že už od autora mám nastavenou nějakou laťku (například jeho terapií, cestou domů nebo pasažérem) ale takhle kniha mě hrozně nebavila. Nápad skvělý - opuštěná chata, maturitní sraz, psychicky vyčerpaná hlavní postava s tragickou minulostí. Ale to provedení už bohužel pokulhává - konec za mě tak nesmyslný, že jsem knihu naštvaně “odhodila” a vůbec na ní nechtěla myslet. Možná se to zdá přehnané, ale přijde mi, že Fitzek svoje poslední tři knížky ztrácí kvalitu a wow efekt, který si vždy dokázal udržet:(

To byla tedy jízda. Od začátku až do konce. Čím víc čtete dál, tím máte více otázek. Příběh se mi strašně líbil a na tohle období se skvěle hodí. Jsem ráda, že jsem zrovna měla pocit, že tuhle knihu musím číst prostě hned teď! Líbila se mi velice atmosféra v knize. Opuštěný hotel byl popsán opravdu dobře a děsivě, když jsem to četla přes noc, mírně jsem se i bála. Poté, to v jeden moment, šlo vše hopem a já přestala pomalu stíhat děj. Ale i tak to za mě bylo skvělé tempo. Ke konci, jsem pořád nevěděla moc co si myslet a děl se zvrat za zvratem. Jak to doopravdy bylo, jsem samozřejmě vůbec neuhodla. 4,5*