Recenze na knihu
Měsíční zahrada Hannigan Rosie

Upřímně – tuhle knížku jsem začala číst s tím, že to bude „jen další milý příběh o přátelství“. Ale nakonec mě zasáhla mnohem víc, než jsem čekala. Hodně jsem se našla v Ruby. Ten pocit, kdy se snažíte nějak fungovat dál, ale vlastně nevíte jak… to bylo napsané strašně uvěřitelně. Přátelství s Frankie pro mě bylo asi to nejhezčí. Není to takové to „okamžitě jsme si padly do noty“, ale spíš pomalé sbližování – občas trochu kostrbaté, občas nejisté – přesně jako ve skutečném životě. A o to víc jsem jim to věřila. Navíc mě hrozně bavilo, jak je sblížila i přítomnost malého Dillona – ten byl naprosto boží! Hrozně se mi líbila i atmosféra celé knihy. Ten irský venkov, zahrady, noční obloha… měla jsem pocit, jako bych tam byla. Bylo to uklidňující, ale zároveň v tom byla taková jemná melancholie, kterou mám v knížkách ráda. Romantická linka mě mile překvapila – nebyla přehnaná ani kýčovitá, spíš přirozená a nenápadná. To se mi tady moc líbilo a krásně to zapadalo do příběhu o přátelství, aniž by ho nějak narušovalo. Jestli bych měla něco vytknout, tak asi to, že některé momenty jsem tušila/věděla dopředu. Ale vlastně mi to nevadilo, protože pro mě tahle knížka nebyla o překvapení, ale o pocitu. Celkově ve mně „Měsíční zahrada“ zanechala takový zvláštní klid. Není to příběh, který vás převrátí naruby, ale spíš vás tiše obejme a připomene, že i po těžkých věcech může přijít něco dobrého. A přesně to jsem od ní vlastně potřebovala. Za knihu k recenzi děkuji nakladatelství Grada a bydleni.cz.

Hlavní hrdinkou příběhu je Ruby, žena, která před nedávnem ztratila svého manžela. Rozhodne se vrátit do svého rodného městečka, kde se za tu dobu už s nikým nezná. Díky Klubu měsíčních zahradníků však pozná nové přátele i to, že i v nejtemnějších nocích lze vidět krásu a světlo. Pokud hledáte příjemnou oddechovku, knížku, u které chcete vypnout, tak jste ji možná našli právě teď. Moc ráda čtu různé knihy a po těch náročnějších často sáhnu po nějaké romantice. Když už si takovou knihu vybírám, mám ráda, pokud má hlavní hrdinka již něco odžito, aby mi byla věkově blíž a já se tak do ní mohla vcítit a dokázala ji pochopit. Tady jsou sice obě hlavní hrdinky starší, ale bohužel jsme se vůbec nepotkaly a já jejich chování vážně nechápala. A to byl asi můj největší problém, protože pokud jsem nepobrala to, jak se chovají, kazilo mi to celý příběh. Ale snažila jsem se najít i pozitiva. Třeba to, že se příběh odehrává v malebném městečku v Irsku. Na místě, které si doslova říká o vaši návštěvu. Pozitivní může být i to, že u příběhu vážně můžete vypnout, a i když je předvídatelný, je to tím dobrým způsobem, který vás nutí číst dál, abyste si svou „teorii“ potvrdili. Bonus tady bude i pro všechny ty, kteří milují zahradu a zahradničení, protože se tu často pracuje na zahradě a je tu řeč o spoustě rostlin. Navíc, hlavní roli tady nehraje jen láska, ale přátelství a to je mnohdy důležitější. A jaký z toho všeho vyplývá závěr? Jednoduchý! Pokud vám sednou hlavní hrdinky, knížku si vážně užijete.