Recenze na knihu
Zjevení Kateřina Surmanová

Prameny. Vesnička u hranic, kudy se valily dějiny. Ve Slavkovském lese se jednoho dne zjeví pohřební vůz. Ten den zemře na stejném místě významný německý podnikatel. Jeho vnuk, Tadeáš, se vydává pátrat, co se tu odehrálo a zároveň se vrací do temného období nacismu a komunismu. Poznává a poslouchá krajinu, která nezapomíná a která mu pomalu dává odpovědi na otázky, kterých má stále víc. Knihy podle skutečných událostí, knihy o naší historii, knihy plné tajemství – tak ty vážně můžu. A navíc, když jsou zabaleny do slov, tak kouzelných… Víte, která česká autorka má největší slovní zásobu? Jednoznačně Kateřina Surmanová! To, jak píše, jak používá slova, je dechberoucí. Hotová pastva pro oči. Tohle prostě jinde neuvidíte. Její věty si užívám, i když píše o mnohdy opravdu hrůzných dějinách a místech. Právě místa, ta si pamatují mnoho. Sudety jsou poznamenány minulostí, kterou si stále nesou s sebou. Jak místa, tak lidé. V knize budeme postupně odhalovat až detektivní, ale zároveň mysteriózní příběh plný zrady a nenávisti, ale také plný lidskosti a odhodlání. Budete při čtení napnutí, budete si sbírat střípky událostí, budete poznávat a odhalovat obyvatele Pramenů, až vám to nakonec všechno do sebe zapadne a odhalíte osud všech, co měli v příběhu nějakou roli. Na začátku knihy je rodokmen, který jsem zkraje často využívala, abych se lépe zorientovala v tom, o kom zrovna čtu, kdo je kdo. Klidně bych tu přivítala i mapu, abych věděla, kde se zrovna nacházíme. Musím se přiznat, že jsem se v příběhu občas ztrácela. Místy jsem si užívala ten dechberoucí text víc, než jsem sledovala dějovou linku. Ale i tak to byl příběh nesmírně zajímavý a já opravdu obdivuji autorku, jakou práci s celým příběhem musela mít, než ho celý takhle vystavěla. Po dočtení budu v lese pozorná, jestli náhodou nezahlédnu bílého jelena…