Recenze na knihu
Vedli jsme si dobře, hochu Anthony Hopkins

„Když se na ten obrázek dívám teď, v sedmaosmdesáti, říkám tomu vyjevenému chlapečkovi: Vedli jsme si dobře, hochu.“ Anthony Hopkins ve své autobiografii nepíše, jak se stát slavným, ale spíš, jak přežít sám sebe — a je to zatraceně osvěžující. Místo klasických historek z Hollywoodu tu máme melancholického vypravěče, který s ledovým britským humorem probírá dětství plné nejistot, alkoholické temnoty i triumfy, které přišly navzdory všemu. „Možná by herectví mohlo být moje záchrana. Moje životní cesta. Toužil jsem se stát jinou verzí sebe sama.“ Výsledkem je kniha, která se čte lehce, ale zanechává hlubší stopu než leckteré memoáry: syrová, sebekritická, místy dojemná, jinde krutě vtipná. Hopkins ukazuje, že i legenda může být křehká – a právě díky tomu je jeho příběh tak podmanivý. „Mějte veliké sny. Ale nezapomínejte, že nejste nic. Důležité je zůstat ve hře – být v aréně, ne na tribuně.“

Kniha Vedli jsme si dobře, hochu se mi líbila. Některé kapitoly mě bavily méně, ale většina knihy byla velmi čtivá a dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí z osobního i profesního života Anthonyho Hopkinse. Nejvíc se mi líbilo, jak přistupuje ke své práci. Je neuvěřitelně pečlivý, zvědavý a hlavně nikdy nic nevzdává. Fascinovalo mě, že si dokáže nastudovat nejen svůj text, ale i repliky ostatních herců. Je zkrátka vidět, že herectví pro něj není jen práce, ale něco, čemu dává maximum. Kniha mi ukázala Anthonyho Hopkinse nejen jako skvělého herce, ale také jako člověka, který si v životě prošel těžkými obdobími a dokázal se s nimi poprat. Jsem ráda, že jsem si jeho autobiografii přečetla.