Recenze na knihu
Lobotomík Pavel Bušta

Málokdy se mi stane, že bych se do některé knihy začetla tak, že by vše ostatní šlo stranou. U Lobotomíka se mi ale přesně toto stalo. Příběh působí dojmem neskutečna, ale není nelogický; hemží se slovními hříčkami a jinými absurditami (například veganská psychovelryba poháněná makadamovými ořechy). Je to prostě taková psychedelická Alenka v říši divů. Srovnání s Tolkienem by mě nenapadlo, při čtení se mi místy spíše vybavily groteskně-fantaskní povídky od Marcela Aymého. Za zmínku pak stojí i ilustrace knihy, které atmosféru příběhu umocňují.

Tuto knihu jsem četla opět jen díky Čtenářskému klubu ČBDB, protože byla jako bonusová na měsíc duben. Abych pravdu řekla, sama bych asi po titulu nesáhla. Nicméně mladý český autor vydal knihu, která v sobě nese prvky novely a pohádky. Próza je plná psychedelických a fantaskních výjevů, jež může čtenář sledovat očima chlapce, který má na hlavě po operaci mozku jizvu a prohlubeň. S Lobotomíkem se čtenář setká v záhadném ústavu s názvem Nemříž, kde si našel dva blízké přátele, kteří též vybočují od normálu. Darja je dívka, jež se potýká s poruchou slzných kanálků. Reginald je červený pavouk s černými brýlemi na očích. V jejich společnosti Lobotomík prožije četná dobrodružství a objeví svou vlastní podstatu. Zpočátku se přiznám, že jsem příběh vůbec nechápala, ale přečetla jsem prvních několik úvodních stránek a potom jsem najednou zjistila, že mě text neskutečně baví a strhnul mě do víru dění. Ať už za to mohly barvité popisy, nebo netradiční prostředí, či originální pojetí vyprávění, byla to prostě jízda, která stála za to. Knihu mohu vřele doporučit příznivcům kratších textových celků, které mají zajímavou myšlenku. Zároveň je to ale náročnější titul a není tudíž vhodný pro každého.