Recenze na knihu
Shuggie Bain Douglas Stuart

Osmdesátá léta ve Skotsku nebyla jednoduchá. Díky politice přišlo spoustu dělníků o práci, jsou odkázáni na sociální dávky a rozmáhají se různé závislosti. Malý chlapec Hugh „Shuggie“ Bain vyrůstá v Glasgow. Když je opustí jeho otec, vyrůstá s matkou a dvěma staršími sourozenci. Matka se snaží vypadat jako ze škatulky, utrácí peníze, které nemá, za věci z katalogů a čím dál častěji utíká za lepším pocitem k plechovce piva. Starší sourozenci brzy odejdou a je na Shuggiem, aby se o matku postaral. Tento román nám syrově a bez přetvářky ukazuje těžkou dobu. Věnuje se vážným tématům a ukazuje nám obraz tehdejší společnosti, kdy život v Glasgow rozhodně nebyl jednoduchý. Je tu skvěle vykreslená atmosféra, díky níž se dokážete přenést do minulosti a vnímat tak každou nelehkou situaci, kterou, nejen Shuggie, musí prožívat. Ve vyprávění se nám tu střídají jednotlivé postavy, můžeme tak nahlédnout do hlavy každému z nich a pochopíme, jak se cítí a proč dělají to, co dělají. Je zde zpracováno spousta závažných témat jako nezaměstnanost, závislosti, vztahy v rodině, jinakost. Je to těžké a smutné čtení plné bolesti, u kterého Vám nebude dobře. Přesně tohle mám však na knížkách ráda, když se na mě přenesou emoce, které ve mně rostou. Já se díky nim dokážu vcítit do jednotlivých postav a prožívat s nimi jejich nelehký život. Kniha je skvěle napsaná. Od prvních řádků čtivá. Autor si hraje se slovy, používá krásná přirovnání. Ač je zpracované téma náročné, text je prostě nádherný. Příběh nám přináší situace, které jsem nečekala, některé až šokující. Potřebovala jsem číst dál, abych věděla, jak to celé dopadne. Některé události tu autor jen naznačil a je na čtenáři, kam až ho jeho představivost zavede. Kniha je zčásti autobiografická, a o to smutnější a skutečnější celý příběh je. Douglas Stuart získal za knihu Man Bookerovou cenu, jednoznačně oprávněně. Pokud rádi čtete příběhy o těžkých lidských osudech, které vás pohltí, je tato kniha přesně pro Vás.

Vtáhlo a vysálo. To mám ráda.

Autobiograficky inspirovaný román nás zavede především na sídliště do skotského Glasgow, konkrétně do doby 80. a 90. let minulého století. Hned chvilku po začátku čtení mě fascinovaly především dvě věci: zaprvé neskutečně skvělý překlad knihy, zadruhé, že mi knížka začala před očima běžet jako divadelní představení, i jsem si tam dosazovala herce z našeho městského divadla, mazec, to už se mi dlouho nestalo. Z knížky jde cítit taková pachuť zoufalství a bezmoc dělnické vrstvy, když Margaret Thatcher zavřela doly a velká řada lidí propadla alkoholu. Jedna z hlavních postav maminka Agnes je toho jasným příkladem. Nejprve od ní odejde manžel, pak obě starší děti a Shuggie se o matku musí ve svých 13 letech plně starat. Do toho řeší svou existenci a identitu. Je to bravurně napsaná a vystavěná kniha, musím (a chci) ji vřele doporučit, je skvělá.

Tak jsem konečně dočetla knihu, od které jsem měla opravdu velká očekávání. Nalákala mě nejen anotace, ale i nadšené recenze tady. Navíc kniha je všude vyprodaná a když se objevila v bazaru, byla za nekřesťanské peníze. Nakonec jsem si ji půjčila v knihovně – a zpětně jsem za to ráda. Bohužel pro mě byla kniha velké zklamání. Příběh jen klouzal po povrchu a vůbec nešel do hloubky. Kniha se snažila vyprávět o tolika postavách, až nakonec nebyla pořádně o nikom. Nedokázala jsem si k nikomu vytvořit vztah. Nikomu jsem vlastně nefandila. Navíc mám pocit, že by knize prospělo, kdyby byla o dvě stě stran kratší. Děj se vlekl. Čekala jsem silné emoce, ale místo nich jsem cítila hlavně nudu. Je to jedna z těch knih, které ve mně po dočtení bohužel nezanechaly vůbec nic.