Neboj se tmy E-kniha

V městečku odříznutém povodní, kde každý skrývá své hříchy, musí policie odhalit pravdu.

Píše se rok 1983 a ospalé městečko Silvernäs čelí dramatickému jarnímu tání. Masy sněhu se mění v dravé proudy a stoupající voda ohrožuje pole i domy. Uprostřed této hrozivé atmosféry je na sloupku v plotě nalezena useknutá lidská ruka. Téměř současně je v podkroví objevena oběšená Vanja Johanssonová, dcera starého přítele místního policisty Erlanda Hjorta.

Erland Hjort se tak sám ocitá uprostřed dvou zdánlivě nesouvisejících tragédií. Zatímco Silvernäs bojuje se stoupající hladinou, objevují se další části zohavených těl. Poblíž ostatků se navíc nacházejí podivné, do dřeva vyřezané symboly — propletené trojúhelníky a pentagramy — a stopa vede ke skupině problémových teenagerů libujících si v okultismu.

Hjortovo vyšetřování se ještě více zkomplikuje, když ho začne silně přitahovat Anna Karjala, sestra zesnulé Vanji — drsná, ale zranitelná žena plná temných tajemství. Jejich vzájemná přitažlivost zavádí policistu na nebezpečnou půdu, kde se hranice mezi povinností a osobní touhou nebezpečně stírá.

–––

Tempo je pomalé, tón textu téměř úzkostný. Čtenář přímo cítí chlad a temnotu, typické jak pro zimu v Norrlandu, tak i pro vraždu, kterou se Erland a jeho kolegové snaží vyřešit. Čtenáři hledající pohodové detektivky budou zklamaní, protože toto je velmi temný, velmi mrazivý a velmi severský příběh.
— DAST Magazine

 

Román Pera Moritze Stenborga Neboj se tmy začíná scénou, v níž ze sloupku v plotě mává useknutá ruka. Je to soustředěné a osobitě podané dílo, které dává vyniknout svým zmučeným a komplikovaným postavám.
— Dagens Nyheter

 

V příběhu je cítit nádech melancholie nejen kvůli osmdesátým letům, ale taky proto, že někteří lidé chtějí žít, jako by byli neviditelní. Nechtějí, aby si jich svět všiml nebo jim věnoval pozornost. Je příjemné číst knihu, která není šablonovitá ani napsaná jako první díl série čítající neznámý počet knih. Jako by autor důvěřoval síle příběhu a nechal nás, čtenáře, pomalu, kousek po kousku, někdy jako náhodou, přibližovat se k možnému řešení záhady.
— Charlotte Cronquist Jangdal, novinářka a spisovatelka

Sdílet