Žirafy mají velikánské srdce – Hledá se maminka, zn. spěchá! | RECENZE

Jak hluboké může být srdce? Když je tak hluboké, kdo si může být jistý, že v něm nežije nějaká nestvůra? Něco, co číhá pod hladinou, schopné kdykoliv zaútočit...

Záhada Žirafího ostrova

Žirafí ostrov je báječné místo k žití, alespoň co se devítileté Vegy týče, byla totiž obdařena obdivuhodnou fantazií, která by mohla nejednoho dospěláka vyděsit. No však povězte sami, jak byste se tvářili, kdyby se na ulici kolem vás motali frytempláci, sluneční prasátka, nebo nedejbože obrovitánský a chlupatý tlapoun? A věřte mi, že to je jen zlomek podivuhodného zvířectva, které naplňuje Vežin každodenní život.

Vega a její tatínek byli dvojka jak se patří, až se najednou všechno změnilo. Tatínek si totiž našel Violu, ledovou královnu, která ho očarovala a proměnila jeho srdce v kostku ledu. Vega nevěděla, co si počít, a tak spojila síly s kamarádem Nelsonem a potřeštěným dědečkem Hektorem. Když dali kebule dohromady, plán byl ihned jasný. Vydají se sůšomobilem na Pevninu, vyhledají Vežinu ztracenou maminku, a ta už tatínkovo srdce rozmrazí. A pokud po cestě zažijí pořádný kus dobrodrůža, rozhodně to nebude na škodu!

Žirafy mají velikánské srdce

Vzhlédla k nebi. Zalévalo ho růžovošedé světlo, jak tomu někdy na podzim bývá, denní světlo, které člověku nalhává, že slunce co nevidět zapadne, když přitom zbývá ještě několik hodin, než bude čas jít na kutě...

Jirka uprostřed říše divů

Uběhly celé dva roky od doby, kdy jsem recenzoval pohádku, takže bylo možná na čase si to zopakovat. I když přiznávám, nebylo to plánované. Zpočátku to bylo těžké, a snad i trochu bolestné, protože jsem byl vystaven tváří v tvář mé poněkud orezlé fantazii a ta mrcha logika se snažila mít neustále navrch. Otevřel jsem tedy kufr sůšomobilu, logiku do něho neurvale nacpal, a poté odkráčel do kouzelného světa svobodný a bez hranic.

Pokud jsem měl stále pocit, že má fantazie potřebuje stimul, jedna z autorek neváhala ani na vteřinu a vyšla mi vstříc. Řeč je samozřejmě o báječné ilustrátorce Amandě, jejíž fantazie rozhodně netrpí pod nánosem rzi, a její ilustrace dokazují, že si narozdíl ode mě dokázala zachovat fantastický kus dětské duše. Na jejích obrázcích obdivuji to, jak dokážou být vrstevnaté. Každý jsem si musel prohlédnout několikrát, protože v nich bylo pokaždé co objevovat, zkrátka vesmír ve vlastním vesmíru. Jediné, co mi přišlo lehce zneklidňující, byly děti, které na obrázcích vypadaly poněkud zvláštně. Nicméně u dospěláků jsem ten pocit neměl. Vypovídá to spíš něco o mně, či o autorce? To navždy zůstane záhadou.

Žirafy mají velikánské srdce

Mraky na obloze znehybněly a zůstaly viset jako mrtvé loutky na provázcích. Vega cítila, že její srdce někde uvnitř přepadává z útesu a snáší se do hlubin jako podzimní list...

Pěkný život na Žirafím ostrově

Příběh byl propracovaný, barvitý, a napsaný tak, aby sem tam pomrkával na dospělé a našeptával jim, že si z něho mohou také něco odnést. Ovšem největší sílu kniha má, když je samozřejmě předčítána potomstvu. Fascinuje mě, kolik je možné vymyslet prapodivných zvířat v jedné kapitole, a obávám se, že bych jich tolik nevymyslel ani v případě, že bych požil slušnou dávku LSD. Když k tomu přičtete fakt, že tu podivuhodnou faunu máte v mnoha případech zvěčněnou i v obrázkové variantě, opravdu si leckdy budete připadat jako na tripu. Moc, moc příjemném tripu.

Když dáme stranou všechny ty podivuhodnosti, které nám sestry autorky naservírovaly, zůstane nám už jen čistá a bezbřehá touha dítěte po mamince, a to už je údolí, ve kterém jsem uronil nejednu slzu. Nedalo mi to a musel jsem si vybavit krásný Spielbergův film A. I. : Umělá inteligence, který pojednává o stejném tématu (jen si na místo holčičky dosaďte robotického chlapečka). Sice jednoduchá zápletka, ale silně emocionální, a pokud je napsaná šikovnou rukou, nemůže na čtenáře nezapůsobit. Na mě určitě zapůsobila velmi silně. Přeju vám a vašim dítkám, ať si výlet na Žirafí ostrov užijete tak jako já. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.