Spící princ: Temný svět a pohádky, které nekončí svatbou | RECENZE

Stella Tack vytvořila prostor, kde se potomci známých pohádkových rodin snaží žít obyčejné životy mezi smrtelníky. A přesto, nebo možná právě proto, jsou tak výjimeční. Líbí se mi tahle představa: že pohádky neskončily svatbou dvou hlavních postav, ale jejich potomci dál žijí s úctou k tradicím, které po staletí formovaly jejich osudy. Jsou jakousi živou atrakcí - ne proto, že by se předváděli, ale protože sami o sobě působí jako zhmotnělé legendy.

Když pohádky potemní a princové nejsou tím, čím se zdají být

Přestože je to příběh zasazený do pohádkového rámce, není ani trochu naivní. Naopak. Stella Tack vytvořila děj, který je temný, gotický, ale zároveň citlivý a dojemný. Každá kapitola začíná úryvkem z klasické pohádky - malou vzpomínkou na to, odkud tyto příběhy vlastně vzešly. Tyto pasáže nejsou jen symbolické, ale skutečně souznějí s dějem, často ho tematicky rámují nebo varují, co přijde. Je to jako číst pohádky bratří Grimmů poté, co jste dospěli a zjistili, že jejich poselství je ještě hlubší, než jste tušili.

Postavy nejsou černobílé. Ani trochu. A právě to mě bavilo nejvíc. Autorka si dala záležet, aby žádná z nich nebyla plochá ani předvídatelná. Ani kladné, ani záporné. A právě těm takzvaně záporným postavám dala lidskost, kterou v klasických pohádkách tak zoufale postrádám. Jejich činy mají důvod. Jejich bolest má historii. A zlo? To často pramení z něčeho, co se kdysi pokazilo - a z čeho už nebylo úniku.

Na počátku věků, před mnoha a mnoha lety, se stalo, že se Začátek zamiloval do Konce. Mnozí také říkali, že se Slunce zamilovalo do Měsíce, Světlo do Tmy, Dobro do Zla, Všechno do Ničeho. Oba měli právě tolik jmen jako tváří, ale obecně byli nazýváni Králem Slunce a Královnou Noci. Vzájemně se vroucně milovali a jako první bohové vládli nad světem, který byl plný zázraků, mocný, ale také nezkrotný a naplněný Chaosem. Netrvalo dlouho a z tohoto Chaosu se zrodili noví bohové a bohyně. První byla žena, která jako by vyvstala přímo ze Země, a s ní přišel Otec Nebe.

Šťastně až navěky? Možná. Ale jinak.

Temný princ byl pro mě zvláštní případ. Zpočátku jsem byla ostražitá, ale čím hlouběji jsem pronikala do jeho motivací, tím víc jsem ho chápala. Neomlouvám ho, ale rozumím mu. A právě díky tomu ve mně zanechal silnou stopu - jako postava, která není jen padouchem, ale zrcadlem toho, co s námi může udělat bolest, osamění a nepochopení.

Kniha má krásnou, melancholickou atmosféru. Nic v ní není prvoplánové. Všechno má svůj důvod, své místo, svůj podtón. A přestože děj občas zabolí, ta bolest je jeho součástí - dotváří jeho atmosféru a formuje ho. Spící princ není příběh pro děti. Je to příběh pro ty z nás, kteří v pohádkách vyrostli a pořád v ně tak trochu věříme. Jen už víme, že „šťastně až navěky“ má mnoho podob. A že i spánek může být vězením. Nebo spásou.