Spasitel: těžká váha mezi sci-fi, která má předurčeno stát se klasikou | FILMOVÁ RECENZE

Kde, jak a proč?

Ryland Grace má k hrdinovi stejně daleko jako cena ropy k padesáti dolarům za barel. Učí na střední škole, nosí vtipná trička a na velkolepou kariéru vědce ani nepomýšlí. Přesto je to právě on, kdo se probudí uprostřed temnoty na vesmírné lodi a nemá ani ponětí, jak se tam sakra ocitl. Postupem času, s malou pomocí vodky, se mu rozjasní a vzpomene si na svůj skromný úkol: zachránit svět. Jak jinak.

Co je tedy se světem špatně? Vlastně nic. Problémem není Země, ale Slunce, které vyhasíná, protože se na něm začaly živit jakési prapodivné breberky z vesmíru. Ryland Grace se pomalu pouští do práce, když se na scéně objeví něco nečekaného, co zamíchá kartami osudu. Brzy se totiž ukáže, že na tenhle úkol přece jen nebude sám.

Andy Weir se nemusí stydět

Už měsíc před premiérou jsem zvolil velmi opatrný přístup. Zazdil jsem veškeré trailery i zmínky o filmu. Očekávání jsem držel někde blízko nuly a když vyšly první novinářské recenze, dělal jsem, že neexistují. Jako milovník románových kouzel Andyho Weira jsem se snažil zůstat neutrální, možná až chladný. Když ale film začal, chlad ustoupil radosti a moje mysl velmi rychle pochopila, že tenhle filmový zážitek bude všechno, jen ne obyčejný. I když jedna malá obava se mě pořád držela.

Z castingu Ryana Goslinga jsem byl lehce rozpačitý. Přeci jen ho mám zaškatulkovaného jako sexy fešáka a role obyčejného profesůrka mi k němu moc neseděla. Gosling ale dozrál v herecké eso a hlavní roli okamžitě opanoval s velkou jistotou. Moje obavy sfoukl lehčeji než svíčky na narozeninovém dortu.

Spasme svět, ale s humorem

Od prvních minut je jasné, že snímek surfuje na komediální vlně, a funguje to až nebetyčně dobře. Románová předloha je napsaná značně odlehčeně, koneckonců je to autorův trademark, a film se toho drží zuby nehty až do konce. Musím se omluvit všem přede mnou, které jsem smíchy poprskal popcornem, nebylo v mých silách udržet vážnou tvář.

Ačkoliv jsem avizoval, že je příběh vyprávěný se štědrou dávkou odlehčenosti, nevyhne se ani vážnějším pasážím. Při nich jsem si nemohl nevzpomenout na filmovou legendu jménem Interstellar, kterou mi Spasitel v několika momentech dost připomínal. Stejně jako u Nolanovy klasiky jsem ani tady neměl pocit, že se dívám na nějaký „digitální bordel“, jak bývá dnes standardem, čehož si velmi vážím a beru to jako jeden z největších kladů filmu. A tím podobnost nekončí. Menší paralely jsem nacházel i v některých pasážích hudebního doprovodu, zvlášť při emočně vypjatějších scénách. Za mě šlo o příjemnou a funkční inspiraci, ať už Hansem Zimmerem, nebo Christopherem Nolanem. Když už se inspirovat, tak u největších velikánů svého řemesla.

Epilog

Na ČSFD v době, kdy píšu tuhle recenzi, svítí velmi lichotivých 88 % a já velmi rád zaokrouhlím nahoru, protože Spasitele vnímám jako svěží vítr v žánru a jsem upřímně rád, že to můžu říct jak o knižní předloze, tak o filmu samotném. Kvalitní příběh, krásný vizuál a poctivá porce funkčního humoru – není to snad dost důvodů zajít do kina? Popřemýšlejte o tom. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 90 %