Rozhovor s Lenkou Požárovou

1) Jak se stalo, že jste v sobě objevila touhu psát beletrii? Jednou jste řekla, že to bylo tím, že vás zajímalo, zda jste více psavá či vařivá.

Zodpovědně můžu říct, že jsem víc psavá než vařivá, protože to první mi chybí víc. A jak jsem to objevila? Já myslím, že to tam bylo vždycky, jen se to vždycky neprodralo ven. Baví mě psát, vymýšlet, dělit se o to.

2) Ve Vaší nejnovější knize - Rozmačkané ego se slaninou popisujete příběh dívky, která opustí Prahu a odstěhuje se do Norska za novým životem. Vycházíte z vlastních zkušeností či kde jste hledala podněty pro psaní?

Trochu vás opravím. Není to příběh dívky, ale zralé ženy, která má už leccos za sebou. Na druhou stranu neříkám, že čtyřicátnice je stará, to rozhodně ne. Dělá pořád vylomeniny jako devatenáctka. V úvodu knížky otevřeně přiznávám, že vycházím z vlastních zážitků.

3) Proč právě Norsko?

Protože si mě k sobě zavolalo. Původně jsem se chystala cestovat do Austrálie nebo Nový Zéland a tak trochu náhodou se stalo, že jsem skončila v Norsku na břehu fjordu. Pro mě to byla nepoznaná země, která slibovala dostatečnou dávku dobrodružství v kombinaci s panenskou přírodou. Miluju hory v kombinaci s vodou a tam jsem se denně mohla probouzet do jiné nálady fjordu.

4) Jaká jsou Vaše očekávání před vydáním knihy. Co byste svým fanouškům předeslala, než si knihu zakoupí?

Z bohaté zkušenosti můžu říct, že je dobré hlavně nemít žádná očekávání. Nevím, jak bude knížka přijata, ale napsala jsem ji s chutí a doufám, že se s chutí bude i číst. Každý máme jiné představy a zážitky a na každého zapůsobí knížka jinak. Budu ráda za všechny reakce, které mi chodily na mou první knížku. A nechám se překvapit. Předem čtenáře nechci na nic připravovat. Možná jen na to, že toto je samostatná a ucelená knížka a může jí bez obav číst ten, kdo nezná mou předchozí tvorbu. Nicméně ten, kdo četl mou předchozí knížku Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice, se v ní dočká rozuzlení.

5) Převažuje ve Vás touha psát recepty či pokračovat v tvorbě příběhů a autorské beletrie?

Myslím, že mám v sobě oboje. Jen na to není vždycky čas. Třeba tvorba receptů šla na druhou kolej, když žiju v zahraničí a nemám potřebné zázemí, které jsem k tomu měla v Praze. Nicméně, pokud by mi přišla zajímavá nabídka, s chutí bych recepty stvořila a podmínky tomu přizpůsobila. A samotní čtenáři se další kuchařky přímo dožadují.

6) Jaký život vedete nyní? Cestujete a sbíráte inspiraci? V České republice momentálně nežijete.

U mě je těžké říct, co bude za měsíc, moc neplánuju a život se mi dost nepředvídatelně mění. V tuto chvíli, žiju v Londýně, kde pracuju a sbírám zkušenosti i inspiraci. Dalo by se to však shrnout, že žiju život kočovný.

7) Dá se říci, že jste lovič prožitků a zážitků. Je Vaší životní filozofií být stále aktivní a čerpat co nejvíce ze svého okolí?

Možná lovec jsem. Mě baví cestovat a poznávat. Mám v sobě velkou zvědavost. Londýn je obrovskou inspirací. Nedávno jsem šla jen do muzea a cestou jsem fotila detaily. Domy, pouliční osvětlení, zajímavé momentky, které mi v tu chvíli problesknou hlavou. Je tu tolik jinakosti, která se krásně fotí. Nejen v architektuře, i v lidech, zvycích, jídle…

8) Máte již nyní v hlavě tvorbu další knihy či receptů?

Ano mám, jen nevím, jak rychle to zvládnu dotáhnout do konce. Před tím než to dostane finální podobu však nic z toho zatím nechci prozrazovat.

9) Pro Vaše fanoušky píšete též blog, je i on zdrojem inspirace pro tvorbu knih?

Asi tady nerozumím moc otázce. Na svém blogu zveřejňuju mimo jiné postřehy a fotky z míst, která jsem navštívila. Samozřejmě tu mám i přehled své knižní tvorby, ale neřekla bych, že je to nějak víc propojené.

10) Ve vašich knihách je vždy zakomponováno jídlo. Je tedy nedílnou součástí Vašeho já. Věříte tedy, že láska prochází žaludkem?

No samozřejmě, že věřím! Jídlem můžete doslova očarovat. Jídlo není jen o přežírání se. Může to být v kultivovanější podobě. Je to vnímání vůní, chutí, zvuku při křupnutí či srknutí. Je to hodně smyslné stejně jako láska.