Dominik Fiala: „To nejdůležitější, co máme, je snění“

Dominiku, na začátku srpna vyšel váš román Pravá bluesová kočka, který čtenáře přenese na americký jih do státu Mississippi, kde se odehraje zajímavé spojení obyčejné dívky a ne zrovna obyčejného přízraku. Prozradíte našim čtenářům, jak dlouho vám příběh vznikal v hlavě a co vás inspirovalo k jeho napsání?

Tak jako už v minulosti jsem vlastně začal psát povídku. Potom jsem si řekl, že bych napsal ještě jednu a mohl bych s nimi otevírat a zavírat řekněme sbírku povídek, ale nebyl jsem ani v polovině té druhé, když jsem si uvědomil, že by to byla škoda. Že je toho přede mnou jednoduše příliš mnoho pro tak malý úsek, a tak jsem pokračoval dál. Nestalo se mi to poprvé.

Víte, já nepíšu tak, že bych přemýšlel o zápletce, abych řídil postavy a události – já postavy následuji a zapisuji, co vidím. Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, jak dopadne a o čem vlastně bude. Člověk nemusí mít všechno pod kontrolou, jsou věci, které jsou větší než my.

Řekl bych, že mi kniha zabrala zhruba rok. Psal jsem často a dlouho a surový text jsem měl hotový podstatně dřív, bylo ale nutné ho po sobě mnohokrát přečíst. Její ústřední postava je má nejoblíbenější. Myslím, že jsem od začátku až do konce vlastně nic nesmazal. Když už tam ta informace je, pracuji s ní. A inspirace? Chtěl jsem vytvořit příběh ve světě, ve kterém se něco pokazilo. Ve kterém přestaly existovat normy. Ve kterém lidem přestávalo být všechno svaté. A zároveň příběh, který běžného člověka dalekosáhle přesahoval a který současně zažije do určité míry formou road movie. Chtěl jsem vytvořit nadmíru paradoxní společnost a vlastně i celý svět.

Pravou bluesovou kočku bychom mohli označit za hororový fantasy western, což je žánrová kombinace, která se mi ihned vybaví ve spojitosti s americkým spisovatelem Cormacem McCarthym. Jak moc myslíte, že ovlivnilo dílo McCarthyho vaši tvorbu? A kdo je vaším dalším literárním vzorem? Ke komu vzhlížíte?

Určitě ovlivnilo, patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele a jistý otisk jeho stylu je, doufám, na mé knize patrný, a to zejména po stránce atmosféry a pochmurné romantiky. Dalším takovým autorem byl další z mých oblíbenců John Steinbeck a líbila se mi i brutální, dekadentní atmosféra Donalda R. Pollocka.

Říká se, že nejlepší způsob, jak vytvořit western, je udělat si ho po svém, použít vžitou šablonu a oživit ji originálním, osobitým a neotřelým způsobem. Jisté prvky jsem si potom vzal například z pera otce moderní detektivky a velkého popularizátora hororů E. A. Poea, konkrétně vhledy do duševních pochodů postav hraničících s vyšinutím, byť jsou zde pochopitelně uvedeny velmi odlišným jazykem.

Co se týče hororových prvků jako takových, velký vliv na knihu mělo jistě dílo H. P. Lovecrafta (neboť je zde jistě přítomen tzv. lovecraftovský horor – byť ne v plné míře) a samozřejmě S. Kinga, kterého osobně považuji za největšího spisovatele současnosti a jehož dílo mi pomohlo v mnohém, kdybych však měl vyzdvihnout jeden prvek, který hodnotím nad všechny, tak je to jeho práce s postavami a především s dialogy. Líbila se mi i až lyrická poetičnost jistých děl od Bradburyho nebo paranoidní dění jakoby „za rohem“ Iry Levina. Určitě se na knize dále podepsala i hudba, magický realismus, filmová trilogie Roba Zombieho o rodině Firefly (hlavně druhý díl – Vyvrženci z pekla, který je do jisté míry vlastně groteskní road movie)..., mohli bychom pokračovat až do rána.

Psaní se věnujete de facto celý život a kromě tohoto románu vám již vyšla sbírka povídek Za oponou nebo rozsáhlý fantasy román Láska až za hrob. S vydáváním knih máte tedy jistou zkušenost – jak byste zhodnotil možnosti pro začínající autory, které na českém knižním trhu máme? Existuje zaručený recept, jak u nakladatele uspět? Kdy je lepší zvolit vydání knihy samonákladem?

Mé dřívější věci, které vyšly samonákladem, mi jistě pomohly dostat se do určitého povědomí – alespoň v některých kruzích –, stejně jako několik mých povídek v různých sbornících. Neřekl bych, že nějaký takový recept existuje – v mém případě, a myslím, že by to jistá cesta být mohla, jsem během let prezentoval desítky povídek na autorských čteních, na kterých jsem svou tvorbu propagoval. Člověk se tak naučí spoustu šikovných dovedností a získá i jisté názory a kritiku ostatních, koneckonců to je pro spisovatele důležité. Osobně si myslím, že se literární trh poslední dobou vzmáhá, a co je důležitější – čtení se opět vrací na výsluní, což je dobře. Čím víc člověk čte, tím lépe pak dokáže psát. Takže recept… být kreativní a nebát se jít s kůží na trh.

Víme o vás, že kromě svého celoživotního uměleckého zaměření pracujete jako strojvedoucí pražského metra. Pojí vás k soupravám metra stejná láska jako ke knihám, nebo byste se v budoucnu raději živil jen psaním?

Metro – přesněji vlaky obecně – se mi vždycky líbily, ovšem z úplně jiného hlediska, než jak to teď asi vypadá. Nikdy jsem nebyl zrovna technický typ, ale moc se mi líbila ta atmosféra. Jsem první z obou stran mé rodiny, kdo podobnou práci dělá, rozhodně se tedy nejedná o žádnou tradici. Líbí se mi to, mám tu práci rád a myslím, že bych ji aspoň čistě pro radost sem tam dělal, i kdybych nemusel, jednou za čas se projet a tak vůbec – domnívám se, že pro člověka je zdravé, když může přepínat hlavu o sto osmdesát stupňů. Odpočinout si od duševní činnosti činností praktickou. Ovšem v první řadě jsem vždy byl a vždycky budu spisovatel. Nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych to mohl dělat jako stoprocentní zaměstnání – ani se mi nelíbí, když je na něco takového nahlíženo jako na práci. Kdybych měl tu možnost vydělávat si jen psaním? Ano, určitě bych neváhal, ale hlavně proto, že by to znamenalo, že bych měl všechen čas světa. Ale sem tam, čas od času, bych si asi pořád zašel zajezdit metrem. Člověk má spoustu času sám na sebe a inspirace se ukrývá všude.

Když bychom krátce nahlédli do budoucnosti – jaké máte další umělecké plány, zejména ty spisovatelské? Rodí se vám v hlavě nové příběhy, které byste rád přenesl na papír? A můžeme od vás čekat, že se budete držet hororového žánru, nebo plánujete spíše žánrový odklon?

Mám spoustu, vážně spoustu věcí, ze kterých bych jich poměrně dost s klidným srdcem vypustil mezi lidi – mluvíme tu o desítkách povídek, navíc mám v šuplíku i delší texty –, v podstatě mám první verze nejméně dvou románů, jeden by chtěl práce víc, na jeden už jsem se relativně nedávno díval. A co tak z hlavy vím, je to právě tento román a trojice povídek, které rozšiřují svět Pravé bluesové kočky, což by se hodilo. A ano, v podstatě už mám vymyšlené i pokračování, ale to jsem psát ještě nezačal, ačkoli bych už skoro i rád. K tomu je potřeba vidět, kam se budoucnost pohne a jaká bude situace. K další části vaší otázky – asi to teď leckoho překvapí, ale já se nepovažuji za čistě hororového spisovatele. Mám relativně dost povídek z oblasti fantasy, magického realismu a několik z oblasti sci-fi a poměrně dlouho už přemýšlím o tom, že bych napsal něco úplně jiného. Rád bych to blíže popsal, ale když na to pomyslím, vnímám jen pocity, vjemy. Byl by to melancholický příběh o osamocené dívce, naděje, láska, možná nějaké ty nadpřirozené prvky... nejspíš příběh o hledání sebe sama. Uvidíme.

Co byste na závěr vzkázal novým, začínajícím autorům a lidem, kteří si rukopis třeba zatím schovávají jen v šuplíku?

Věřte si. Pracujte na sobě. Každé slovo, které napíšete, vás zdokonalí. Nepište proto, abyste to už měli hotové – nacházejte ve svém díle zalíbení. Pište volně a důvěřujte instinktům, nemusíte hned všechno vědět a všechno zkoumat ze všech úhlů pohledu. Nechte se svými postavami a svými světy vést. Spojte dohromady dvě věci, které spolu vlastně vůbec nesouvisí – tak vznikají vážně skvělé příběhy. A to nejdůležitější – nikdy, nikdy se nevzdávejte. Nikdy si nenechte namluvit, že na to nemáte. Vždyť je to logické. Když něco děláte dostatečně dlouho a s dostatečným úsilím, zákonitě v tom prostě musíte být dobří. Spisovatele z vás neudělá cedulka nebo jmenovka, kterou vám někdo někde dá. Nepotřebujete, aby vás tak někdo nazval. Spisovatel je člověk, který píše. Takže i kdybyste si dnes večer sedli poprvé v životě před prázdnou stránku a napsali první větu ve svém životě – gratuluji vám. Vždyť to nejdůležitější, co máme, je právě snění.