RECENZE: Země divů

Bolest, která z nich vyzařovala, ji zasáhla jako tsunami. Strach, vztek, hanba. Břemeno všech jeho tužeb. Vina, naděje, zoufalství. Byla si téměř jistá, že exploduje...

O čem to dnes bude?

Jsou knihy, které se ve zkratce popisují jen s obtížemi, a pak jsou takové, které lze popsat velice prostě a jednoduše. Země divů je ten druhý případ.

Orlina baletní kariéra se nachýlila ke konci a její manžel Shaw tu svou právě rozjíždí. Rozhodl se být malířem a inspiraci načerpat v přírodě. Odhodlají se tedy k odvážnému kroku, prodají byt v New Yorku a spolu s dětmi se odstěhují do domku u lesa, kde všichni začnou znovu. Něco je ale hodně špatně, počasí začne být drsné, nový dům se stane vězením a temnota jim začne jít po krku. Zlo je možná nakonec pohltí všechny. Jednoho po druhém.

Její vědomí bylo jako stará žárovka, vlákno bylo dávno na konci životnosti, náhodně se rozsvěcovalo a zhasínalo. Blik. Vidíš. Tma. Oslepneš...

Strašidelné recenzování, z kterého nemám strach

Ihned po začtení do příběhu jsem měl na jazyku slova chvály. Autorka mě dokázala lapit neuvěřitelně rychle a než jsem řekl švec, věděl jsem že Země divů bude něco výjimečného. Stačilo pár stránek a hned bylo jasné, že něco bude hodně špatně. Postupem času se začalo ukazovat, že úplně růžové to ale nebude. Byly zde určité trhliny či spíše slepá místa.

Není to horor, tedy alespoň podle mého mínění. Je to ale špatně? Nemyslím si. Možná to k němu má o něco blíže než k thrilleru, ale pořád to nestačí na to, abych to osobně zařadil k hororovému žánru, i když jsem si vědom, že je to plně subjektivní názor. Tak a teď to víte, jdeme dál.

Byla důkazem, svědkem svaté moci a bylo důležité, aby byla pokorná, vděčná – nejen vystrašená...

Po chytlavém začátku jsem se pomaloučku, polehoučku, přiblížil k druhé třetině a vkročil do šedé zóny, kterou odstartoval jeden překvapivý příběhový zvrat. Cesta, po které jsem kráčel, mi najednou přišla jednotvárná a zdlouhavá, přiznávám, že jsem začínal mít obavy. Jak to ale bylo dál?

Překlopení do třetí třetiny na mě zapůsobilo jako adrenalinová injekce, najednou jsem měl chuť žít a kdyby se mě někdo v tu chvíli pokusil vyrušit, asi by zjistil, že dokážu být velice hrubý. Autorka se napila hopsinkové šťávy a vytáhla se s moc pěkným finišem.

Orlino utrpení bylo všudypřítomné a zdálo se, že nebere konce. Často jsem si říkal, že by si Orla dobře rozuměla s Malorie, jejíž psychika dostávala také dost zabrat. Ano ano, atmosféra byla hodně "Bird Boxová". Kdo už četl, tak ví, kdo ne tak povinně, za domácí úkol, doplní.

Orla zavřela oči. Proudila skrz ni řeka. Přes její srdce se převalily peřeje, prohnaly se břichem a rozlily se v nohách...

Slova došla a konec se blíží

Atmosféra byla hutná a příroda neměla slitování. Tak nějak jsem podvědomě tušil, že stěhovat se do lesa asi nebude nejmoudřejší nápad, ale to víte, když musíš tak musíš (a hodně si zkusíš ). Mrzí mě, že jsem nečetl Dětské zoubky a mám silnou předtuchu, že to bude podobné psycho. A moje moudro na závěr? Nevěřte stromům.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 80 %