Z popela vlastní mysli se snažím vykřesat vzpomínky na čas strávený s rodinou. Byli jsme vlastně rodina? Těžká otázka, na kterou hledám odpověď a přitom cítím, že mám oči plné vlhkosti a nahromaděného smutku. Kde jsou mí bratři? Ve vleku času, ve věku nevinnosti, stáli jsme bok po boku a snažili se užívat si života. Dětské sbližování se ale brzy rozbilo o útes dospělosti a pospolitost se rozpadla na prach. Otevřel jsem svoji duši jako knihu a hned na první stránce objevil nepříjemné vzpomínky, které měly zůstat zapomenuty. Nastal čas je vytáhnout na světlo.
A všechno tam nahoře jako by se přiblížilo, vesmír se mu tiskl na tvář a bylo slyšet, jak se Mléčná dráha rozpíná, doléhalo to až sem dolů, táhlý skřípot, jako když se natahuje luk a dřevo zpívá...
Benjamin vzpomíná. Život je jako adventní kalendář a každé jedno okénko obsahuje silnou vzpomínku, která nás dokázala ovlivnit a formovat. Chcete zjistit, co skrývá Benjaminův kalendář? Stačí zalistovat v knize a jeho život budete mít jako na dlani.
Pojďme to vzít od konce a pomalu se vraťme zpátky na začátek. Tři bratři, dospělí lidé, se ocitají ve středobodu jejich dětství. Mysleli si, že na chalupu se už nikdy společně nevrátí, ale jejich matka to změnila. Mezi Benjaminem, Nilsem a Pierrem stojí vysoká hradba odcizení a na jejím vrcholu se nachází tragédie, které jsou nuceni po letech čelit. Nastal čas pokusit se spojit již dávno rozdělené.
Jsou na opačném konci Švédska, noří se hlouběji a hlouběji do lesů, mluví méně a méně, a když nakonec sjedou z okresky, ztichnou úplně. Zase jednou cestují červí dírou...
Recenze smutku a beznaděje
Vstoupil jsem do nového roku, uběhl první týden, a hnedka mi do klína spadla melancholická atomovka, jejíž dozvuky se ve mně šíří jako radiace a následky si ponesu do konce života. Literatura mi opět připomněla, že dokáže být nebezpečná a kousavá.
Neměl jsem žádný čas se připravit na to, co přijde. Od první stránky, až do posledního slova se jednalo o konzistentní bolestivou podívanou, s potenciálem zamotat mi hlavu tak, jako se to povedlo autorovu románu Útočiště. Ano, ano, Jérôme Loubry musí být nějak duševně spřízněn s Alexem Schulmanem. I když se obsahem jedná o rozdílné knihy, formou a atmosférou si rozhodně nezadají.
Obklopí je zvuky letních prázdnin, důvěrně známé svištění míhajících se vlaštovek, bzučení trpělivých čmeláků a nervózních vos. Všude plno hmyzu, každý květ je obsazený...
Nad formou vyprávění a příběhem je třeba se pozastavit. Ačkoliv v knize vystupují tři bratři, do hlavy se podíváme pouze Benjaminovi, ostatní sourozence, včetně rodičů vnímáme hlavně jeho pohledem a to je pravděpodobně hlavní důvod, proč má román odpočinkových 248 stránek. Celou dobu jsem si říkal, proboha, proč se ti rodiče chovají tak, jak se chovají? Jaké mají motivace? Co jim život provedl? A víte vy co? Hádáte správně, odpovědi na mé otázky nebyly zodpovězeny. Na druhou stranu jsou zde i jiné otázky, na které odpověď dostanete. Ale většina z nich se bude týkat Benjamina, samozřejmě.
Forma, ach jak ta dokáže zamotat hlavu. Máte rádi hrátky s časem a zpochybňování reality? Jestli ne, tak si doplňte zásoby ibalginu, protože vás při čtení s velkou pravděpodobností rozbolí hlavička. Ale vydržte to, stojí to za to. Snad. Upřímně řečeno, je zde menší riziko zmatků a zamotanosti, ale pokud dokážete celou knížku zhltnout, ideálně naráz, optimálně na dvakrát až třikrát, všechno vám do sebe zapadne na první dobrou a vy se jen budete usmívat nad tím, jak je ten obrázek nádherně celistvý. Já to samozřejmě četl asi na šestkrát, takže klasická kovářova kobyla, však to znáte.
Každej si v sobě nosí les, kterej je jenom jeho, zná ho jako svý boty a cítí se v něm bezpečně. A mít vlastní les je to nejkrásnější, co je...
Mé poslední řádky
První verze této recenze vypadala tak, že jsem přes celou stránku A4 napsal obřím fontem jediné slovo: depka. Šéfová se na to podívala, ukázala mi prostředníček, nahnala mě zpátky ke klávesnici a já na druhý pokus vytvořil tvora, který měří více jak 4000 znaků. Pro mě je to jasným důkazem, že tohoto románu se nechci jen tak vzdát a hodnocení tomu nekompromisně odpovídá. Z popela vás sice nenabije pozitivní energií, za to vás ale přejede jako parní válec a vy si při čtení poslední kapitoly nebudete schopni vzpomenout ani na vlastní jméno, alespoň takové pocity jsem si z toho odnesl já. Třeba mě budete následovat. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Aby se pomstil, unesl jejich dceru – baletku Nessu. A tak jako Zvíře ze slavné pohádky podléhá Mikolaj kouzlu Krásky, své malé baletky, která teď tančí jen pro něj...
