(DVOJ)RECENZE: Vzpomínky na něj a Možná jednou – Drtivě dojemné příběhy, které vám zlomí srdce!

Přichystala jsem si rovnou dvojitou recenzi, protože tyhle dvě knihy vyšly v češtině současně. Kdybych vybírala knihu podle anotace, nejsem si úplně jistá, že bych vůbec zvažovala čtení jedné z nich. Škoda, že maličký popis na přebalu ani zdaleka nenaznačuje, kolik emocí a talentu se skrývá uvnitř. Obdivuju autorku víc a víc za to, jak brilantně nám dokáže naservírovat ryzí pocity postav, a to naprosto jednoduchými všeříkajícími větami bez příkras. Surovost textu a příběh vyprávěn dvěma hlavními hrdiny, obvykle s velmi protichůdnými, přesto emocemi nabitými myšlenkami nám dává naprosto všechno, co od knihy pro mladší čtenáře očekáváte. Hlavně husí kůži!

Vzpomínky na něj

Kenně je dvacet pět let a už si stihla zničit celý život. Pustili ji z vězení a jediné, na co může myslet, je její čtyřletá dcera Diem. Vrací se do města, kde se odehrál „konec“ jejího života a vyvstávají všechny zlé vzpomínky. Zároveň ví, že to musí udělat a zabojovat o svou dceru, kterou by ráda po pěti letech ve vězení konečně poznala, objala a řekla jí, jak moc ji trápí, že s ní nemohla být. Bohužel to není tak jednoduché, Diem mají v péči rodiče kluka, kterého Kenna zabila při autonehodě. Toho samého kluka ze srdce milovala a z té lásky vznikla i jejich holčička.

Kenna nepřišla jen o svého nejlepšího přítele, partnera, lásku svého života, ale po porodu ztratila i svou dcerku. A i když věděla, že se jí dostane té nejlepší péče a výchovy, zároveň ji to drtilo na kusy. Po návratu si ale není jistá, jak se se situací vypořádat. Je nad slunce jasné, že Scottyho rodiče, Diemini prarodiče s ní nechtějí mít nic společného. Možnost shledání se svou dcerou jí den za dnem protéká mezi prsty a Kenna je zoufalá. Jediné, co ji drží při životě a naději je barman Ledger, který jako jediný pochopí, že i když se někomu v životě stanou špatné věci, nedělá to z něj automaticky špatného člověka. Sám je ale velmi rozpolcený a neví si rady s tím, jak Kenně vlastně pomoci.

Mám dceru, kterou jsem nikdy neobjímala. Její sladkou vůni jsem nikdy nevdechoval. Její krásné jméno jsem nikdy nezavolala. Má dcera má matku, která ve všem selhala. S láskou, Kenna.

Vzpomínky na něj

Tahle kniha mě doslova posadila na zadek. Brečela jsem hned několikrát a u čtení jsem si musela dávat přestávky, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli dokážu tolik pocitů vůbec vstřebat. S Kennou jsem soucítila od začátku do konce a tušila jsem, že jí i mě to bude stát hodně sil dojít na konec. Ledgerovu rozpolcenost jsem naprosto chápala, stát mezi tak obřími mlýnskými kameny a vědět, že jeho rozhodnutí ovlivní život několika lidem a ne zrovna v dobrém smyslu, bylo vyčerpávající. Kniha měla všechno, co od young adult románu potřebujete a očekáváte. Ústřední téma bylo sice velmi těžké, na což jsme si už u Coleen zvykli, ale dobře fungovalo.

Hodnocení: 98 %

Možná jednou

Tohle mohl být klasický zamilovaný příběh s pěkným koncem. Sydney a Ridge se poznali na dálku ze svých balkónů, kde on hrál na kytaru a ona k jeho hudbě zpívala svoje texty. Jednoho dne Sydney zjistila, že ji partner podvádí s její nejlepší kamarádkou. Útočiště jí poskytl právě Ridge, když ji nechal bydlet ve volném pokoji svého bytu. Sydney vzápětí zjišťuje, že její nový spolubydlící je neslyšící, ale i přesto dokáže skládat nádhernou hudbu na kytaru. Domluví se na spolupráci, protože Sydney oplývá neuvěřitelným talentem na psaní textů.

Vznikne mezi nimi neobyčejné přátelství, které ale nesmí přerůst v nic víc, protože Ridgeovo srdce patří Maggie. Ze začátku jim to funguje, bohužel přitažlivost a kompatibilita dvou srdcí se neptá na správný okamžik. Jednoho dne si Ridge uvědomí, že jeho srdce, tak plné lásky a loajality k jedné dívce, už nepatří jen jí. Pro Sydney je situace naprosto bezvýchodná, má Maggie velmi ráda a nechce být rozbuškou, která zničí tak krásný vztah. Nicméně touha a láska je silnější než všechny naše předsevzetí a zásady. A tak se oba hlavní hrdinové upínají k zdánlivě neškodné myšlence, že možná jednou…

Tu válku se svým srdcem jsem oficiálně prohrála. Ani jsem se nesnažila zformulovat pro něj odpověď. Mou reakci si přečetl z mých slz. Naklonil se a políbil mě na čelo. Pak spustil ruce a pomalu ode mě ucouvl. S každým krokem, kterým se ode mě vzdaloval, se mi srdce drolilo na čím dál menší kousky. Skoro jako bych slyšela trhavý zvuk. Jako bych slyšela, jak se i jeho srdce rozlamuje a ty kusy padají na podlahu vedle mého.

Možná jednou

Když jsem četla Možná jednou, napadlo mě, že pocítit takovou lásku, jako poznali Ridge a Sydney, musí být neskutečná výsada, která se nedostane každému. Doufala jsem, že možná jednou spolu budou, protože si to oba zasloužili. Ale Maggie si zase nezasloužila trpět. Byla jsem stejně rozpolcená a smutná, jako byli hlavní hrdinové a přála jsem si pro ně lepší souhru osudu. Protože tyhle postavy jsem si opravdu oblíbila všechny. Byli milí, slušní, zásadoví, laskaví a veskrze hodní a ani jeden z nich si nezasloužil, aby se pro ně láska stala něčím tak těžkým a komplikovaným. A tak mi Colleen zase dopřála knihu, se kterou jsem mohla truchlit, smát se a obdivovat odhodlání dvou zamilovaných duší.

Nemůžu se dočkat, co mě z pera autorky čeká příště. Vše co napíše, má tak neuvěřitelnou sílu a potenciál změnit nějakou vaši část k lepšímu. Doufám, že Colleen má pro nás ve svém kouzelném emocionálním kloboučku ještě minimálně pár takových příběhů.