Píše se rok 1918. První světová válka skončila a její následky jsou očividné. Španělská
chřipka je na svém vrcholu a co přijde po ní, je v nedohlednu. Uprostřed irského
Dublinu se na jenom malém nemocničním oddělení nachází hrstka lidí bojujících o
přežití. O přežití těch, kteří jako kdyby ve vší té hrůze, nikoho nezajímali.
Novorozených miminek a jejich statečných matek.
Zavrávorala jsem. Najednou jsem se nedokázala udržet na nohou. Bridie si položila mou hlavu na rameno a já ji sevřela tak pevně, až to muselo bolet. Slyšela jsem Mary, jak pláče s miminkem v náruči…
O autorce
Emma Donoghue (1969) je renomovaná spisovatelka, dramatička, literární historička a scénáristka. Do povědomí čtenářů se zapsala především svým cenami ověnčeným, a také zfilmovaným románem Pokoj. Fiktivní příběh, vyprávěný malým chlapcem, je motivován skutečnými událostmi a stejně tak je tomu u jejího posledního románu Volání hvězd. Odehrává se v Irsku, odkud autorka pochází, a které bylo po skončení války jednou z nejvíce postižených zemí epidemií španělské chřipky na světě. Emma Donoghue Volání hvězd napsala ke stému výročí této pandemie, aniž by tušila, jak moc bude aktuální. Román byl totiž vydán v březnu roku 2020, tedy přesně v době, kdy svět postihla pandemie nová.
„Lidská rasa se nakonec vždycky s každou nákazou vypořádá – odpověděla jí lékařka – nebo se aspoň dostaneme do patové situace a nějak musíme přežívat dál vedle sebe a dělit se o zemi s každou novou formou života.
Příběh
Julie Powerová je zdravotní sestra. Žije v malém domku se svým bratrem, který je po návratu z bojiště postižen posttraumatickým stresem a nemluví. Julie každé ráno cestuje přeplněnou tramvají do nemocnice, aby se pak po dvanáctihodinových směnách zase vracela zpět. Pracuje na oddělení pro nastávající maminky, které jsou nakažené chřipkovým virem. Péče o ně ji nesmírně vyčerpává, přesto už standardní nedostatek spánku a nepředstavitelnou únavu ani nevnímá. Je pohlcena myšlenkami na pacientky a jejich ještě nenarozená miminka.
Permanentní sháňka po zdravotnického materiálu, lůžek i personálu jí práci neulehčuje, a přestože se jedná jen o malé oddělení, které má na starosti, pomocnou ruku by uvítala. Tu jí, v pravý čas, poskytne nově příchozí dobrovolnice mladinká Bridie Sweeneyová. Na scéně se také nečekaně objeví ještě další žena (jediná nefiktivní postava románu) – zkušená doktorka Kathleen Lynnová. Má sice díky své předchozí protistátní činnosti problémy s policií, to však prozatím není podstatné.
Tři ženy, každá jiná, mají nyní před sebou „pouhé“ tři společně strávené dny. V plném nasazení a obětavou vzájemnou podporou se budou starat o několik pacientek, které se na jediných třech lůžkách postupně vystřídají. Během tří dnů stihnou zažít smrt, zrození, bolest i úlevu, ale také štěstí a radost. V okamžicích dobrého pocitu splněného poslání či naopak, ve chvílích naprosté beznaděje, si toho stačí mnoho říct a my tak překvapeni zjistíme, že tyto ženy mají i svůj soukromý život, a dokonce i (pečlivě ukryté) vlastní emoce. Ani jedna však netuší, jak moc se jejich osudy změní.
Tramvaj přijela a mně se podařilo do ní vmáčknout. Byla úleva za úsvitu vystoupit před nemocnicí a trochu se nadechnout, než jsem vešla branami dovnitř. Pod pouliční lampou bylo přibité nové oznámení, delší než obvykle: Veřejnost se nabádá vyhýbat se veřejným místům, jako jsou kavárny, divadla, kina a pohostinská zařízení. Vídejte se jen s těmi, s nimiž opravdu musíte. Vyhýbejte se potřesení rukou, smíchu nebo povídání v příliš těsné blízkosti. Pokud se musíte líbat, čiňte tak přes kapesník. Do bot si stříkejte síru. Nejistota jen? Pak nechoďte ven!
Recenze
Román Volání hvězdnemá žádné kapitoly. Je pouze rozdělen do čtyř částí nazvaných podle barev, přičemž každá, jak poznáme, má pro příběh svůj důležitý význam. Takto zvolená forma vyprávění je v poslední době u autorů celkem neobvyklá a mohlo by se zdát, že pro čtenáře nepohodlná, v tomto případě však tomu tak není. Naopak, příběh je příjemně celistvý a vzhledem k jeho obsahu se dobře čte tak, jak je. Jakékoliv přerušení by ho jenom pokazilo. V klidu se kompletně přenesete do atmosféry dané doby a užijete si příběh jako kdybyste tam sami byli.
Styl Emmy Donoghueje velice poutavý a vědomí, že něco podobného se doopravdy, v chudobou a nemocí zmítaném Dublinu, před více než sto lety muselo odehrávat, vám prožitek ještě umocní. Autorka navíc bez skrupulí upozorňuje také na v té době všudypřítomné poválečné trauma, probíhající krvavý boj o nezávislost Irska, náboženský fanatismus, nepřijatelné využívání sirotků a všeobecné pohrdání ženami. Všechna tato fakta, dohromady s epidemií španělské chřipky, na kterou zemřelo pětkrát více lidí než ve válce, vyvolávají pocit velkého smutku.
V tomto příběhu však najdete i zázračný a osvobozující smích a poznáte také, kolik podob může mít láska. A i když k tomu budete mít zřejmě tendence, přes veškerou zdánlivou podobnost se o porovnávání s dnešní dobou příliš nesnažte. Ta je totiž v mnoha ohledech jednoznačně lepší a věřte, že až si přečtete Volání hvězd, už o tom nikdy nebudete pochybovat.
A co se týče vlády, tak věřím, že pandemie proběhne a skončí dřív, než se usnesou na jakémkoliv účinném opatření. Doporučují cibuli a eukalyptový olej! Jako posílat broučky zastavit parní válec. Ne, jak kdysi řekl jeden moudrý Řek, všichni žijeme ve městě bez hradeb.
„Virus, který na podzim 1918 způsobil takovou spoušť, koloval po světě ještě desítky let v mírnější formě a dál vyvolával epidemie. Smrt na chřipku i chřipka sama se staly součástí moderního života. Každá pandemie je krokem do neznáma, a když se ohlédneme, vidíme, že každá přináší nové a jedinečné problémy, které vyžadují jedinečné řešení.“ (Michael Bresalier, britský historik)
