RECENZE: Velrybí divadlo - Kniha, která ve mně po dlouhé době vyvolala stesk po hlavní postavě

Do Vánoc zbývá pět dní, ale země je chybně osvětlená a bez ozdob. Každé válečné Vánoce jsou stínem těch předchozích: méně jídla, méně pití, víc prázdných míst u stolu...

V hlavní roli: Chilcombe

Panství Chilcombe má předlouhou tradici, avšak na počátku dvacátého století začíná působit dost ošuntělým dojmem. Navzdory svému vzhledu to v něm ale pořád žije. Skončila velká válka a bujaré večírky jsou tu na denním pořádku. Jeho obyvatelé jsou pestrou směsicí doby. Najdeme Rosalind, mladou paní domu, která se snaží přitáhnout na venkov trošku toho velkoměsta. Ruského avantgardního umělce, který emigroval ze své vlasti, která ho persekuovala. Willoughbyho, nezvedeného mladšího bratra pána domu. A v neposlední řadě panství prozařuje Cristabel se svými sourozenci Digbym a Flossie, kteří naleznou na břeh vyplavenou velrybu a rozhodnou se na ni uplatnit svůj nárok.

O čem tedy tato kniha velrybích rozměrů pojednává? Jedná se o rodinnou ságu typického anglického panství, které se protlouká časem. A vzhledem k tomu, že se pohybujeme mezi lety 1914 až 1945, nejsou to časy jednoduché. Nejzvláštnější na tom celém je, neutuchající pocit, jako by ústřední role nepatřila lidem, ale Chilcombu samotnému. Skoro by se chtělo říct, že dům nepatří lidem, naopak lidé patří domu. Mnozí se v něm totiž narodí, i zemřou.

I umění inspiruje umění. Hněv, nenávist, hlad – ty mohou taky inspirovat. Ale ať je to cokoliv, ať to přichází jakkoli, vždycky je v tom práce. Práce v umění nikdy nekončí...

Velrybí divadlo

Ryzí zamyšlenost

Navzdory poměrně vysoké stránkovosti, jsem knihu přečetl rychle. Nepociťoval jsem únavu ani otrávenost, protože v příběhu nebyla místa, která by působila jako vata. Zažíval jsem zvláštní, kouzelné okamžiky, protože román je doslova protkán dobovou korespondencí a zápisy z deníků, nejen hlavních, ale i vedlejších postav. Díky tomu na mě působil jakýsi punc opravdovosti, skoro jako bych přecházel mezi beletristickým podáním, literaturou faktu a poezií.

K neustálé chuti do čtení mě zcela jistě pobízely pečlivě napsané postavy. Prim mezi všemi hrála Cristabel. Jejímu charakteru bylo věnováno neskutečné množství péče a výsledkem je hluboká stopa, kterou ve vás zanechá ozvěna její osobnosti. Ostatní ji statečně sekundovali. Vypadá to, že po delší době zase budu nějakou chvíli trpět steskem po literárním hrdinovi, který mi přirostl k srdci.

Když vymyslíš, jak dát lidem to, co chtějí, pustí tě dál, pomyslí si Cristabel. Když postavíš tvora a schováš se do něj, otevřou dveře a vtáhnou tě dovnitř...

Poslední ozvěna

Chtěl bych vám toho tolik říct, použít tolik slov, že každý odstavec v recenzi neustále pozměňuji a přepisuji, hlavou mi poletují tisíce vět a obratů, které bych rád použil, ale vím, že je třeba držet celkový počet znaků v rozumné míře. Joanna Quinnová má stylem nesmírně blízko k úžasnému Anthonymu Doerrovi. Stejná citlivost v dialozích a myšlenkách, podobně použítá barvitá, básnická popisnost prostředí a dějů. Velrybí divadlo je kniha, po které jsem se nesháněl, protože ona si našla mě. Když budete mít kapku štěstí a otevřené srdce, tak si najde i vás. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.