RECENZE: Úvod do teorie chaosu – Fyzikální veletoč s potenciálem

Nevěděl, jak je to možné, ale v jejich pohledech se zračil obrovský smutek. Kdo tvrdí, že oči ryb jsou bez výrazu? Tyto hleděly s nekonečnou lítostí. Netušil jak to ví. Ale ví to...

Na startu všeho toho zmatku

Jelikož anotace k této knize je tajemnější než hrad v Karpatech, ani já vám toho o ději mnoho neprozradím. Protagonistou je nejparadoxnější člověk ve známém vesmíru a jmenuje se Peter. Pete se živí jako záchranář a jeho úkolem je vysvobozovat námořníky z havarovaných ponorek. Ptáte se, kde je háček? Pan záchranář má totiž fóbii z mořských hlubin a bojí se tlaku, který se v oněch hlubinách vyskytuje.

Pete se nachází na rozcestí. Jeho osobní život je v troskách a prakticky neexistuje. V profesním životě se mu poslední dobou příliš nedaří a je v podstatě na pokraji zhroucení. A právě v tomto bodě je povolán opět na moře, aby se pokusil zachránit plavidlo, které má potenciál změnit celý svět. A rozhodně se nejedná o změnu k lepšímu.

Já nejsem blázen, zaprostestoval v duchu chabě, ale ničeho tím nedosáhl. Protože nejjednodušší vysvětlení pocitu, že všichni kolem jsou blázni, je to, že pozorovatel je bláznem sám...

Až po uši v chaosu

Osobně jsem v příběhu vnímal tři fáze. Zhruba prvních padesát stránek na mě mělo stejný účinek jako hluboký ženský výstřih: můžu se snažit, jak chci, ale oči od něj stejně neodlepím. Autorka v mém žebříčku začala šplhat velice vysoko.

V druhé fázi se začal lámat chleba a já zažíval hluboké vystřízlivění. Tempo se razantně snížilo, trpěl jsem pocitem, že děj se natahuje jako turecký med na sluníčku. Protagonista se neustále dokola koupal ve své fóbii. Opakující se popisy noční můry, ve kterém klesá na dno a potkává různé druhy hlubinných tvorů a ryb, na mě působily jako červený hadr na býka. Trvalo to plus minus sto stran a bylo to pro mě temné období.

Bolest, strach a odmítání v něm dosáhly svého vrcholu a začaly se ztrácet v temnotě...

Fáze procitnutí a konec pro každého

Bylo to jako náhlá změna počasí. Zbývalo ještě 400 stran a já měl velké obavy, aby mě únava nepřemohla. Stal se pravý opak. Autorka po mně hodila tři Red Bully a já je lačně vypil. Nudné intermezzo se postupně propíjelo do příběhu a ukazovalo svoji promyšlenou hloubku. Peterův charakter se začal protahovat do šířky a já si začínal uvědomovat, že si mě získává na svou stranu. Děj se rozbil na několik kousíčků a byl slepován dohromady s velkou péčí a spisovatelským umem, jaký nevídám moc často.

Je mi jasné, že vám vrtá hlavou ta změna, která se ve mně udála. Vždyť to vypadalo, jako by se kniha proměnila v jeden velký průšvih, a o chvíli později svítím jako sluníčko a rozhazuju chválu na všechny strany. Celý příběh pracuje s celkem jednoduchou myšlenkou (i když fyzikové by se se mnou asi hádali) a stačilo by velice málo na to, aby se vymkla kontrole a všechno se to proměnilo v obří guláš. Fakt, že Jana dokázala onu myšlenku udržet, rozvinout ji a v tom všem se totálně neztratit, zasluhuje velký obdiv. Nebylo to zadarmo, bylo třeba vydržet a mít trpělivost. Třeba se ocitnete ve stejné situaci jako já. Třeba to budete chtít vzdát a knihu prostě zahodit. Třeba si přečtete tuto recenzi a své stanovisko přehodnotíte. A třeba pak zjistíte, že to bylo dobrý tah. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.