RECENZE: Ty chladné oči – Jak mrazivá krása a studená mysl pomohly přežít

Autorka

Scarlett Wilková (1969) je česká spisovatelka a novinářka. Psaním se zabývá od doby, kdy po maturitě nastoupila do redakce podnikového časopisu v Ostravě. Později pracovala pro různá média a v současnosti píše pro Magazín DNES. Spolupracuje se společností Post Bellum, provozující nejrozsáhlejší veřejně přístupnou pamětnickou databázi v Evropě, která tak umožňuje proniknout do podstaty totalitních režimů, nacismu a komunismu a dává podněty k přemýšlením nad motivy a rozhodnutími jednotlivců v mezní situaci. Kromě toho je Scarlett Wilková také spoluautorkou projektu Vdovy vdovám, který provozuje společnost Generace i60. Za svůj román o řeckých uprchlících z roku 1948 Až uvidíš moře byla nominována na literární Cenu Jantar za rok 2022.

Příběh

Do příběhu vstupujeme v současnosti, v domově pro seniory, kde mladá Karin řeší případ své křehké bělovlasé babičky Neonily. Ta je sice na vozíčku a už jí to moc nemyslí, přesto se prý pokusila zabít jinou křehkou bělovlasou babičku, také na vozíčku. Shodila ji do jezírka, pak sjela za ní a poté ji tam mlátila kamenem… Případ přijíždí vyšetřit sympatický policista, který Karin požádá, aby mu o své babičce vyprávěla. A tak se i stane.

Kdysi jsem v jedné pohádce četla větu, že někdo pocítil chlad, jako by na něj sáhla smrt. Přemýšlela jsem nad tím, zkoušela jsem si ten pocit vybavit…A tak jsem došla k závěru, že když na někoho sáhne smrt, je to asi takové, jako když se mě dotýká moje babička.

Čtyřicátá a padesátá léta

Neonila se narodila v ruském Smolensku. Vyrostla z ní krásná dívka s bledou pletí, zlatými vlasy a uhrančivýma modrýma očima, z jejichž pohledu jde až mráz po zádech. Přes otcův odpor vystudovala zdravotní školu a stala se z ní porodní asistentka.

Když vypukne válka, všichni, včetně žen, narukují (většinou dobrovolně) na frontu. To se ale Neonile nechce. Rozhodne se tedy, že se vdá a bude mít dítě, aby se odvelení vyhnula. Vezme si Ivana a narodí se jí malá Světlanka. Protože však okupanti doputují až sem, mnoho věcí se změní a Neonila začne pracovat v německém lazaretu. Raněných vojáků wermachtu je víc než dost, a protože je pracovitá, šikovná a magicky krásná, je také oblíbená. Výhod, které jí z toho plynou, bez skrupulí využívá. Seznámí se zde také s českým mladíkem Emilem, vojákem wermachtu, který jí před svým odjezdem zpět na frontu napíše adresu do Beskydského podhůří, odkud pochází. Když se blíží osvobození sovětskou armádou, Němci urychleně prchají a Neonilu, tak trochu proti její vůli, vezmou s sebou. Ivan je mezitím zatčen a Světlanka zůstává u svojí babičky. Od této chvíle začínáme krok za krokem sledovat Neonilinu strastiplnou cestu přes Německo, kde potká novou Světlanku, až za Emilem na Moravu, kde je zastihne konec války a jejich životy se spojí.

Když napadl sníh, nutila mě, abych se v něm vyválela. Ráno mě tahala za ruce z postele a v pyžamu mě vlekla před dům. -Lehni si a kutálej se – pobízela mě.

Šedesátá a sedmdesátá léta

Neonila a Emil jsou manželé a vychovávají tmavou a divokou Světlanku, která není podobná ani jednomu z nich. Když Světlana dospěje, přibyde jim na starost ještě jejich vnučka Karin. Doba se úplně změnila, a zatímco Emil přijímá život tak, jak přichází, leze po horách a tajně se schází se svými přeživšími spolubojovníky, Neonila, stejně jako za války, dělá absolutně vše proto, aby přežili bez úhony. Být za každou cenu zadobře s těmi, kdo vládnou, je už jejím krédem, a jak postupně zjistí, ještě lepší je, mezi nimi vyniknout.

Byl srpen roku 1968, a zatímco většina lidí brečela zoufalstvím, její máma vyvěsila na okno československou a sovětskou vlaječku, stejně jako to dělávala na Prvního máje a na výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Osmdesátá a devadesátá léta

Doba se opět radikálně mění, na rozdíl od Neonily. Ta se dál umanutě snaží jen o jediné – přežít. Přizpůsobit se nové době – pokolikáté už! – jí nedělá problém, ale snadné to není. Její a Emilova utajená minulost, strach z odhalení a neustálá opatrnost ji dusí a o štěstí, ve jménu něhož se sama dopustila nejedné krutosti, se nedá vůbec hovořit. Neonile už zůstane jenom milovaná Karin, která se jí tolik podobá! A tím se dostáváme zpět na začátek, do domova důchodců, kde Neonilu minulost nakonec přece jenom dožene.

„Přešla ji únava, kterou poslední dva roky pociťovala. Myslela si, že prostě stárne. Jenže teď, když do jejího života vešlo světlo, pochopila, že její pocity neměly nic společného s přibývajícími léty. Únava byla způsobena obavami, že vše, co v životě udělala, bylo zbytečné a špatné.“

Verdikt

Román Ty chladné oči je velice čtivá záležitost, čemuž napomáhá i rozdělení textu do tří částí podle daných historických období. Část zahrnující dobu 40. a 50. let je přitom nejdelší a nejpodrobnější. Autorka píše stylem čistého nekompromisního vyprávění, aniž by sama vyjadřovala na dění a chování postav svůj názor nebo čtenáře ovlivňovala. Téma kolaborace, které zvolila jako hlavní, je velmi citlivé a dočítáme se o něm jen zřídka, proto je tak zajímavé. Vyvolává nutně otázky ohledně morálky a svědomí, a úvahy o tom, jak byste se v podobných situacích zachovali vy.

Přístup hlavní hrdinky a její řešení situací, aby přežila, vás donutí nejednou pozvednout obočí, a syrově a bez příkras popisované, zejména strašné válečné podmínky na různých místech Ruska, Německa, Čech a Moravy, vám rozbuší srdce. Příběh je velice silný, téměř neuvěřitelný, ale zároveň kontroverzní. Nic sice není pouze černé nebo bílé, a dějí-li se kolem nás zvěrstva nebo jsme-li nuceni jako zvířata žít, zdá se být logické, že se tak začneme i chovat. Jenže! Nejsou právě emoce, inteligence, empatie a schopnost lásky to, co nás od zvířat, která jen urputně bojují o svoje přežití, odlišuje?

Možná chvilku potrvá, než si po dočtení tohoto románu vytvoříte svůj názor, to ostatně autorka zcela nechává na vás. Fakta, která se v něm dozvíte, o kterých jste se nikdy neučili, a která jakkoliv jsou znepokojivá, dokonce ani dnes ještě nejsou ve školních osnovách, však svou důležitost bezesporu mají.