Radka Třeštíková nabízí ve svém nejnovějším titulu Tajemství čtivost, napětí, vztahová dramata i neotřelou příběhovost. Na pěti set stránkách se stáváme pozorovateli rozpadajících se postav, které se nesloží už ze své podstaty charakteru, který je často šablonovitý a místy až karikující, ale také proto, že se to nedozvíme. Třeštíková buď z odvahy a nebo absence nápadu svůj román nechala otevřený doslova dokořán.
Začátek silně připomíná otevření tetralogie Geniální přítelkyně. Pleteme se v klubku jmen, povolání, domácností i počtu dětí. Vodítkem nám může být to, že všichni někam jedou a všichni se tam potkají. Místo se za okamžik stane konkrétním, jedná se o horskou chatu, a naše klubko se zde nepotká poprvé, nýbrž již tradičně. Herečka s obézním synem, rozvádějící se manžel slavné kuchařky s vyhublou dcerou, nesebevědomá žena s despotickým milencem, Lukáš, kterého měli všichni rádi, pubertální děti, které mají jen drzost a tu pubertu, paní Krupičková zvaná Krupiča, majitelka turistického příbytku, která příběhu z vedlejší koleje přináší i často absentující humor, a další a další.
Letos výjimečně nepřijedou všichni. Lukáš zmizel, někdo se rozvádí, někdo rozvedl a některé děti už mají svých dětských rodičů dost, tak se vydávají na vlastní pouť sebehledání. Této příběhové kostře se nedá nic vytknout, neobyčejně dobře funguje a v úvodu zmíněná šablonovitost a karikující postavy nevadí, protože přidanou hodnotou je otazník na konci každé krátké kapitoly: někdo něco provedl, někdo něco ví, někdo se něčeho bojí, a čtenář za mák netuší, co to je. Takže s knihou klidně setrvá X hodin a ani nepostřehne, že už je v druhé části. Těsně před ní však tempo polevuje a pohybujeme se tak na povrchu, až chvíli jen plyneme bez pohnutky.
Tajemstvíje napsané skvěle, Třeštíková je bravurní vypravěčka, co věta to přirovnání, co postava to encyklopedické heslo diagnózy – obsese, deprese, nesebevědomí. Děti jsou zde reprezentativním příkladem ztracených existencí, které se ztrácí v životě svých v něm ztracených rodičů. Hory, hory tajemství, horolezci a další lehce přímočaré metafory hrají a ladí. Kniha baví, utíká, až běží, nenabídne celospolečenskou sondu ani erudici, ale je už hotovým filmem, který by chtěl každý vidět a přirovnávat postavy k lidem ve svém okolí. Je to svět, který vidíme denně okolo sebe, ale v hyperbole - a možná o to autorce šlo. Napíšu to o vás, bez vás a vy se v tom hledejte nebo spíš doufejte, že v tom nejste.
OprotiFoukneš do pěnyse jedna z nejprodávanějších českých spisovatelek vrátila na pole jistoty. Pro mě velice zajímavý předchozí experimentální titul, který rozdělil čtenáře na ANO a NE, Třeštíková Tajemstvímopět sjednotila v jeden nadšený tábor. Je čtivá a stylisticky vyzrálá. Ví, jak psát, co psát a pro koho. Takže se směle pusťte do čtení, stojí to za to a má to švih!
