RECENZE: Svět v bouři – vrátí se lidstvo z nebes zpátky na zem?

Stromy už z temnoty nevystupovaly – staly se součástí noci, jednolité černi, která ho oslepila a natekla mu do plic...

Návrat

Od posledního dílu se staly dvě zásadní věci. Jednou z nich je objevení a potvrzení existence Archy – obrovského podzemního bunkru, který nejen drží naživu slušný počet člověčenstva, ale také se stal pokladnicí zbývajícího lidského umění, vědomostí a dovedností. A tou druhou věcí je zjištění, že Island má své vlastní město v oblacích a úspěšně přežívá, nejen díky geotermálnímu zdroji energie, ale také díky své přirozené izolaci, i když možná, že i tam to půjde brzo do kytek, ale nebojte, možná ze mě mluví jen pesimista.

Máte chuť na trochu rekapitulace? Jak myslíte. Pokud to nevíte, tak svět se ponořil hluboko do míst, kam posíláte váš budík, když ráno zazvoní, a tato situace trvá už skoro dvě století. Tehdy v minulosti se totiž na Zemi objevily červí díry, a z nich začala vylejzat hromada černých bestií, které měly hodně nohou, ještě víc očí a úplně ze všeho nejvíc obří chuť na lidské masíčko, takže problém přelidnění najednou přestal být na pořadu dne. Ale dost černého humoru.

Několik měst v oblacích se spojilo s Archou a začalo roztáčet obrovský plán na znovuosídlení povrchu. Brzy bude ustanoven tým, který bude mít za úkol dostat se do bývalého Vatikánu a označit místo, kde sídlí Matka, což je obří zrůda, co rodí další zrůdy, pokud jste viděli Aliena, nemusím vám to vysvětlovat. Poté, co se jim podaří místo označit, zaměří se na něho vojenský satelit, který vyhodí celou tu pekelnou vatikánskou líheň do luftu. To zní jednoduše, že? Co by se tak asi mohlo pokazit...

Kapky dopadaly do rozpáraných břich i smrtí oslepených očí a vítr rozechvíval pramínky krví slepených žíní...

Svět v bouři

Do třetice všeho dobrého i zlého

Tak tu máme další díl a další změnu kulis, otázkou zůstává, jestli k horšímu, nebo k lepšímu. Postava Komorowského se schovala do rohu, do popředí se dostává Island a jeho město postavené v oblacích (Grindavík). Nemůžu říct, že by se mi popis nového Islandu nelíbil, ale musím poznamenat, že jeho postavy se mi zdály tak nějak anonymní, a na rozdíl od postav z předchozích dvou dílů jsem si k žádnému Islanďanovi nevybudoval žádný vztah, popravdě řečeno, pánové Einar a Keran, se mi nepřestali plést až do konce knihy.

Kdybych si měl zahrát na známkujícího učitele, příběhu bych napařil trojku, ale tempo a svižnost vyprávění by mělo bez debat za jedna, protože to krásně odsejpalo, díky čemuž jsem si při čtení příjemně odpočinul od složitosti života a vůbec. K první polovině příběhu, tedy k Islandu jsem se už vyjádřil a nyní zmíním ještě pár slov o polovině druhé, která by se dala nazvat lovem na Matku. Tady jsem zažíval malé rozčarování, protože to objevování světa z předchozích dílů už ze mě opadlo a já začínal mít pocit, že se nacházím v nějaké lehce nadprůměrné epizodě Živých mrtvých, což bylo fajn, ale nic víc.

Těsně předtím, než mu došel dech, si vzpomněl, jak jen před chvílí klesal k povrchu a nemohl se zbavit předtuchy, že tu den zemře...

Závěr

Možná jsem byl docela přísný, ale tak to je pokaždé, když jako recenzent musíte nechat autorku bojovat samu proti sobě. Někdy holt její předchozí dílo zanechá tak vysoký stín, že to, co přijde poté, už ho není schopno překročit. Přes to všechno tuto sérii nezatracuji a rozhodně nad tímto románem nelámu hůl. Čas, který jsme strávili společně, rozhodně nepokládám za ztracený, na to mám tento bláznivý postapo svět až moc rád. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 72 %