Svědectví o životě v KLDR 2 - Hovory z rudého pekla | RECENZE

„ Platí nepřímá úměra. Čím výše postavený jsi, tím míň dáváš a tím víc bereš...

Pozvánka domů

Začalo to před pěti lety a nyní to pokračuje dál, forma ani duch se nemění. Pokud jste četli první část této knihy, budete v druhé části jako doma. Nina Špitálníková vynáší na světlo světa další příběhy lidských osudů, které jsou někdy tak absurdní, až jim vlastně ani nebudete chtít věřit. Rudá kniha naplněná bolestí a slzami dorazila mezi čtenářskou obec ve svém dalším a neméně šokujícím pokračování. Osm obyčejných lidí se dělí o svoje niterné zážitky s celým světem, s vámi i se mnou – s kýmkoliv, kdo je ochoten naslouchat.

To je život. Člověk musí žít a přežít. Všichni bojují. Jednou to jde lépe, jindy hůř...

Svět paradoxů

Mohl jsem si při čtení klepat na čelo sebevíc, ale dlouho mi to nevydrželo. Stačilo začít hltat první příběh, naladit se na vlnu propagandy a hned mi bylo jasné, že bych byl poslušný Severokorejec. Citáty vůdců na mě pomaličku začínaly působit a zahlodávaly se mi hluboko do mysli, která se neuměla bránit. Měl jsem pocit, jako by mě ovládla infekce a bílé krvinky odmítaly proti tomu cokoliv dělat. A to mě čekalo ještě sedm dalších osudů.

Kdybych se přepnul do nelítostného recenzního módu a hodnotil knihu jako sbírku povídek na jedno téma, musel bych vybalit slova chvály. Všechny příběhy drží kvalitativní kontinuitu a udržují čtenáře hluboko přikovaného na místě. Autorčina forma výměny dialogů funguje na jedničku; nic nikde nedrhne, čtivosti nic nepřekáží. Jakmile ale uklidím své odosobnění do skříně a uvědomím si, že to, co hodnotím, se skutečně děje, neubráním se husí kůži a zamrznutí. Náhle si přeju být co nejdál od té kombinace zla, bezpodmínečné lásky a absurdit.

Poslední slza

Když ustoupí zděšení, na výsluní se dostane fascinace. Jak se může nějaké místo na této planetě topit v takové jinakosti? Bláznivé, šílené, nemožné! Nemůžu se ubránit myšlence a touze spatřit KLDR na vlastní oči. Vpíjím se do příběhů v rudé knize a úsměv mi rychle mizí z obličeje. Posílám své upřímné doporučení do vašich domovů – tyto rozhovory si určitě budete chtít přečíst.

Jak jen toto zakončit? Jak jste jistě zaregistrovali, dnes jsem kritiku úplně odložil – nebylo totiž kde ji aplikovat. V knize nenajdete žádné zbytečné kudrlinky, mudrcování či vatu. Autorčiny rozhovory jsou čistými výpověďmi, bez osobního názorového vměšování; veškerý její fokus je zaměřený na předávání svědectví lidí, až brzy získáte pocit, jako by se pro to narodila. Další severokorejské šílenství je vám plně k dispozici.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.