RECENZE: Společenství

Hlavními hrdiny jsou manželský pár Barry a Maureen. On je poměrně známým spisovatelem hororů, ona je účetní. Život v rušné Kalifornii se jim ale už trochu přejedl, takže se rozhodli, přestěhovat se na trochu klidnější místo. Protože jsou díky svým lukrativním zaměstnáním poměrně ve vatě, mohou si vybírat z luxusních možností, ideálně s nádherným výhledem.

A přesně takovým výhledem disponují nemovitosti v uzavřeném rezidenčním komplexu Bonita Vista. Komplex Bonita Vista nenáleží k žádné obci, tudíž ji spravuje Společenství vlastníků, kteří určují a vymáhají po majitelích nemovitostí ta nejpřísnější pravidla, aby komplex zůstal co možná nejvíce bezpečný a exkluzivní. Takže pořádná snobárna s hezkým výhledem jako bonus.

Barry a Maureen jsou domem i prostředím naprosto okouzleni, proto jsou nějaká ta omezení ze strany Společenství ochotni tolerovat. Je to koneckonců pro jejich dobro. A zpočátku se pravidla Společenství nezdají tak hrozná. Zhruba do poloviny knihy je díky tomu tempo příběhu velmi pomalé. Barry a Maureen si postupně zvykají v novém domově a poznávají své sousedy. Občas se vyrojí nějaká ta nepříjemnost či podivnůstka, ale rozhodně nic, z čeho by vstávaly vlasy na hlavě.

Asi od poloviny se ale děj přiostřuje a značně zrychluje, až se mi kniha zdála mírně nevyvážená. V druhé polovině románu na nás autor hází jeden motiv za druhým a musím říct, že nápady jsou to opravdu skvělé, vadilo mi ale, že je autor více nerozvinul. Některé z docela zásadních událostí podle mě dostatečně nevysvětlil, některé nechal dokonce vyznít do ztracena. I samotný konec se mi zdál na můj vkus moc otevřený, což ale jen posílilo mou úzkost, kterou jsem z příběhu při čtení cítila.

Tento horor se od začátku nehemží krvavými výjevy, i když ke konci o ně též není nouze. Pracuje spíš s psychologickým nátlakem a postupným omezováním základních lidských práv a svobod, až ad absurdum. Při představě, že bych já sama měla čelit něčemu takovému a zároveň bych byla vůči všemu tak bezmocná, mně opravdu jímala hrůza.

Bentley Little je svým dováděním věcí do extrémů známý. Pokud bychom se měli soustředit jen na to, lehko bychom mohli dojít k unáhlenému soudu typu: no to ale byla blbost! Tím, že autor ale vytváří takto extrémní kontrasty mezi nudnou realitou a nějakou extrémní šíleností, dokáže člověka přimět k zamyšlení se nad svým vlastním bytím. Aspoň tak tahle kniha působila na mě.

Během čtení se mi v hlavě přehrával celovečerní film a dovedu si představit, že za pár let by i klidně mohl vzniknout, protože tenhle námět se mi zdá pro film přímo perfektní. Neodpustím si ale menší kritiku druhé části knihy, která na mě působila míň propracovaně, než polovina první.

Jako kdyby autor zhruba v půlce zjistil, že už nemá tolik místa, případně ho tlačí čas, ale potřeboval ještě zapracovat tolik motivů, že už je ale nezvládl rozpracovat do uspokojivé šíře. Otevřený konec bych mu ještě odpustila, protože i v tom se skrývá jistý záměr, ovšem v těch ostatních jmenovaných věcech mé čtenářské libido zcela neuspokojil.

Hodnocení: 82 %