RECENZE: Sídlo hrůzy – Krásný dům s ošklivým příběhem

Příběh

Do „pověstného“ domu Perronových se nastěhují sestry Sarah a Chloe se svým manželem Andrewem a dvouletou dcerkou Emmou. Zdědily ho totiž nečekaně po svém zesnulém strýci. Dům je honosný, veliký a krásný. Je jen trochu zanedbaný a bude na něm spousta práce. Má také trochu pošramocenou pověst či spíše historii. Kdysi tu došlo k velkému požáru, ze kterého se tehdy zachránila pouze malá Chloe se svými rodiči. Mladší Sarah v té době ještě nebyla na světě. Místní lidé tvrdí, že od té doby v domě straší. Chloe, která si z požáru nic nepamatuje, ani Sarah si z řečí nic nedělají a těší se na začátek nového života v novém sídle, které jim tak náhle spadlo do klína. Snad jen Andrew je na pochybách, z lásky k Chloe se však přizpůsobí.

Jak asi vzhledem k žánru knihy tušíte, brzy se začnou dít divné věci. A odporný zápach a prudké klesání teploty v některých místech domu, je to nejmenší. Ozývá se také děsivé skučení z kamen, ale i to by se dalo při dobré vůli nějak rozumně vysvětlit. Horší je, když se začnou objevovat zvláštní stíny podobné lidským postavám a nečekané zvuky, jako bušení na dveře a podobně. Navíc se zdá, jako kdyby nové obyvatele stále někdo pozoroval… Nejintenzivnější pocit má v tomto směru Chloe. A Sarah? Přestože nikdy nebyla, začne být náměsíčná.

Když pak při prozkoumávání všech zákoutí domu objeví zamčenou místnost, ve které najdou prapodivnou sbírku okultních předmětů a mystický kruh namalovaný na podlaze, původní nadšení a radost obou sester poněkud ochabne. Hrůzu jim nažene také sklepení a všichni, zejména Chloe, se začnou bát.

Měla pocit, jako by na ni dům tlačil snad ze všech stran. Jako by na ni padal. Že je navzdory své velikosti menší, než by měl být. Od oné noci, co zaslechly se sestrou bouchání na dveře, jí z nepochopitelných důvodů připadal každým dnem menší a menší.

Události a různé jevy pomalu sílí, vzájemná důvěra Chloe, Sarah i Andrewa dostává trhliny a přítomnost v domě začíná být nesnesitelná. Chloe má navíc velký strach o malou Emmu. Kdyby byli pověrčiví, podlehli by dojmu, že domu Perronových vládne nějaký démon se svou armádou duchů – anebo snad dokonce sám Ďábel? Věřte však, že postupný vývoj – bohužel – způsobí, že na svou (ne)pověrčivost budou muset změnit názor, a to jednoznačně…

Obálka knihy Sídlo hrůzy

Verdikt

Hned na začátku musím říct, že mě Sídlo hrůzy docela zklamalo. Čekala jsem něco na způsob Darcy Coates a to byla zřejmě chyba. I když jsou její díla také z žánru duchařských hororů, nedají se s dílem Lee Mountforda srovnat. Jeho příběh je, zvláště v prvních dvou třetinách, rozvláčný až nudný. Protagonisté se neustále zabydlují v domě a celkem nic se neděje. Tato část dobře slouží k tomu, že dům budete znát jako svoje boty, ale bohužel už neslouží k tomu, abyste například lépe poznali postavy. Nic hlubšího se o nich totiž nedozvíte a je tudíž i dost těžké k nim získat sympatie, spíše naopak. Když ale vydržíte, v poslední třetině knihy se najednou, z ničeho nic, všechno změní.

Pěkně odporná - a chválím! - dokonale popsaná strašidla začnou, tentokrát už bez skrupulí, vylézat ze svých úkrytů a ubližovat. To vše vygraduje do šíleného masakru, kdy Chloe, Sarah, Andrew, ale i Emma budou muset s neskutečným nasazením až do posledních sil bojovat nejenom o svůj život, ale především o svou duši. Zkrátka úplný horor.

Mně však tato poslední scéna k uspokojení z knížky nestačila. Chybělo mi objasnění některých skutečností a událostí, včetně historie domu, a také záhadná místnost plná artefaktů zůstala nakonec úplně bez povšimnutí. Ani závěr pro mě nebyl tím pravým ořechovým vyvrcholením příběhu či jeho dobrou tečkou. Vysvětluji si to tím, že Sídlo hrůzy je zřejmě jen prvním dílem série a autor si tak připravil půdu pro další pokračování. To by byla omluva, kterou bych brala a možná se i na další díly těšila. Prozatím na mě tento příběh, jenž má určitě svůj potenciál, působí dost povrchně a nedotaženě. Tak snad to autor příště napraví, protože závěrečná bitka s nechutnými „neživými“ vážně stála za to!

Chloe sevřela přikrývku ještě křečovitěji. Při pohledu na šklebící se obličej ve tmě a vlasy sčesané vzad jí dech vázl v hrdle. Místo očí měl rozdrcené krvavé důlky. Z ran mu prýštila krev, stékala po tváři jako hrůzné slzy a potřísnila mu dokonce i zuby. Měl hranatou, ostře řezanou čelist a přes hrdlo mu zela rozšklebená rána až do masa. Také z ní volně vytékala krev. Nevěděla proč, ale ten obličej jí připadal nějaký povědomý.

Hodnocení: 79 %