RECENZE: Rakvář

Pokud jste skalními fanoušky detektivek a detektivních sérií Sharon Boltonové, je na místě varování. Tahle kniha se totiž z autorčiny obvyklé tvorby lehce vymyká. Je sice pravda, že v začínající sérii Rakvář lze také samozřejmě na prvním místě nalézt detektivní zápletku, ta je ale proložená mystickým tajemnem a okultními vědami. Sama autorka svou knihu v úvodní předmluvě shrnuje takto: „Kniha Rakvář je příběh o ženách a čarodějnicích. O dětech, které milujeme a musíme chránit. A o mužích, kteří se nás obávají.“ Já bych asi jen vypíchla, že tato detektivka je „lehce říznutá duchařinou“.

Hlavní postavou knihy je (jak jinak) žena jménem Florence Lovedayová. Ta se vrátila po 30 letech na místo svého prvního působení u policie a společně se svým synem prochází městem, kde řešila případ, díky kterému se ve svém oboru proslavila a prakticky na něm postavila svou kariéru. Návrat do Sabdenu pro ni ale znamená daleko víc, než by se mohlo zdát...

První část knihy se odehrává ve Florencině současnosti v roce 1999. V té době má za sebou již 30 let služby u policie a její život je na hony vzdálený tomu, který zde vedla na samém začátku své kariéry. Tu nám ale autorka představí záhy v druhé a nejdelší části knihy, v níž Florence vzpomíná na případ masového vraha, který byl tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyřešen především díky její intuici.

Většina příběhu je vlastně pouze takovou rekonstrukcí případu proslulého rakváře, v němž známe všechny hlavní skutečnosti. Čtenář ví, kdo byl vrahem a čtenář ví, kdo byly oběti. Postupně se ale dozvídá nové a nové skutečnosti a okolnosti, které vedly k chycení „rakváře“. Legrační, až paradoxní je skutečnost, že kniha by se měla spíše jmenovat „truhlář“ než „rakvář“. Autorka totiž v knize pracuje s přesnou terminologií, v níž je mezi rakví a truhlou podstatný rozdíl, který má vliv i na samotné vyšetřování případu. To ale čtenář ocení až po přečtení knihy – předtím by ho tento název mohl spíše od čtení odradit.

Nejzajímavější pro mě byl vhled do situace první ženy pracující u policie. Ačkoli má mezi svými kolegy nejvyšší vzdělání, je jí to spíše na škodu. Na pracovišti si zažívá šikanu od kolegů i od nadřízených a musí se pravidelně potýkat s různými sexistickými narážkami včetně toho, že ji její mužští kolegové a nadřízení oslovují „zlato“ a neprokazují jí vůbec žádný respekt jako své kolegyni. Proč taky, vždyť je to jen mladá, slabá a navíc až příliš chytrá žena.

Útočiště Florence nalezne až u dvou žen, které o sobě tvrdí, že jsou čarodějnicemi. Autorka v knize tematizuje ženskost a ženskou sílu, která byla v šedesátých letech ještě značně podceňovaná. Florence musí najít nejen vraha, ale především sama sebe, aby mohla náležitě zužitkovat svůj potenciál, ať už jako žena či jako policistka.

V závěru knihy se opět vracíme na konec devadesátých let. Florence je stále v Sabdenu a myšlenky na starý případ ji ne a ne opustit. Někdo jí totiž vyhrožuje. Ale kdo za tím může stát, když vrah, kterého tehdy poslala do vězení, je už po smrti?

Konečné rozuzlení příběhu bylo stejně překvapivé jako netradiční. Je dost dobře možné, že čtenáře klasických detektivek neuspokojí. Pro ty čtenáře, kteří se rádi čas od času nechají překvapit a nebojí se vystoupit ze své komfortní a striktně detektivní zóny, může být závěr knihy zajímavým podnětem k zamyšlení. Já jsem si to užila a už se nemůžu dočkat dalšího pokračování s názvem Travič.