RECENZE: Prohřešek

Rozhodně si s nimi nezadá. Ba právě naopak. Jak sama autorka v poděkování uvádí, tvorba knihy jí zabrala nějakých deset let, kdy původně krátký příběh, zaměřený na motiv nevěry přerostl v něco většího. V ději dojde na strach z psychické choroby, střídaný nedůvěrou ve vlastní příčetnost, jakož i na onen původní motiv nevěry, který však patří spíše k vedlejším hnacím motorům celého díla. Spolu s hrdinkou se během čtení totiž mnohem víc zaměříme na rozmotávání opravdu pořádně zamotaného klubka událostí, které jí smýkají prakticky od první kapitoly. Spolu s nejmenovaným traumatem z minulosti je vše nejisté prakticky až do samého závěru. Jakkoli možná není vše neodhadnutelné (ačkoli jsem se ohledně pachatele ve své teorii osobně netrefil), cesta k rozuzlení je velmi trnitá a plná zákrutů.

Podobně jako v Milém dítěti a Dětských zoubcích, i zde je jedním z velmi výrazných protagonistů malá holčička, dcera hlavní hrdinky Veronicy, která ze začátku pokud ne přímo pouští znepokojující strach a obavy, tak přinejmenším budí dojem, že je něco špatně a ví něco, co je velmi zásadní pro následující děj. Její kresby, poskytující záhadné svědectví věcí, které se ještě nestaly, svou mysteriózností rovněž zprvu mnohému čtenáři připomenou křídové panáčky v Kříďákovi. V případě Prohřešku je tříletá Elizabella jakýmsi dárcem indicií, ve kterých je skryto mnoho nápověd k tomu, co bude následovat. Spolu s motivem její imaginární kamarádky Nini tak vlastně hned v první polovině knihy dostává čtenář spolu s Veronicou nápovědu (pokud ale náhodou nejste Sherlock Holmes, vše do detailu prostě neuhodnete).

Při čtení se skvěle stupňuje napětí a tak je docela dobře možné, že na jedné stránce budete podezírat hlavní protagonistku, jen abyste na té další podezírali někoho, u koho by vás do té chvíle ani nenapadlo, že by mohl být podezřelý. V zamotaném příběhu, jenž začne zmizením manžela hlavní hrdinky a postupně poodhaluje spletitou síť zločinu a onoho titulního „prohřešku,“ si nikdo nemůže být jistý, jakým směrem se bude vše ubírat. Autorka je nesmírně empatická a dokázala vytvořit velmi živou a uvěřitelnou hrdinku, se kterou budete události doslova prožívat.

Díky velmi propracovaně vykreslené psychologii a minulosti postavy dává její chování dokonalý smysl a je velmi uvěřitelné, bez čeho se dobrý thriller neobejde (právě hloupé chování postav, „nabíhajících“ vrahovi doslova na nůž je důvodem, proč nám mnohdy béčkové hororové filmy připadají tak stupidní). Prohřešek nám velmi explicitně ukazuje, že někdy nemůžeme bezvýhradně věřit ani svým nejbližším, a že někdy ani náš milovaný není někým, koho s určitostí známe navzdory tomu, jak intimní a důvěry plný vztah s ním máme…

Verdikt

Velmi zamotané a velmi dobré čtení, nepostrádající ani romantickou linku s věrohodnou a sympatickou protagonistkou, jakož i nečekaně barvité zvraty, následované pochybnostmi o vlastní příčetnosti. Prohřešek se bezesporu zařadí k nejlepším psychologickým thrillerům, jaké jsem kdy četl (a jaké letos vyšly). Může se tedy směle vyjímat na piedestalu hned vedle velmi dobře hodnoceného podzimního Řetězu, z dřívějších ročníků pak u mnou oblíbené Hříšnice (díky tomu, že celý obrázek si uděláme v závěru a vlastně si skládáním mozaiky tak trochu hrajeme při čtení na detektivy), či v úvodníku zmíněné dvojice v podobě Milého dítěte a Dětských zoubků.

Brandi Reeds se na tuzemském trhu uvedla vskutku velkolepě a jsem jen zvědav, jak takto vysoko nastavenou laťku překoná. V této její knize se skvěle snoubí napětí s prokreslenými postavami, citem pro detail a nepředvídatelností, které díky neustále gradujícímu ději plnému zvratů postrádá hluchých míst. Zkrátka vás nepustí, dokud knihu nedočtete…