Detektiv Anton Brekke se po událostech v předešlé, třetí knize Mstitel, vrací a coby velice
schopný, byť poněkud neortodoxní vyšetřovatel dostává za úkol rozřešit další zapeklitý
případ. Tentokrát je velmi úzce spojen s náhle velmi pošramocenou pověstí Kriposu. U žádné
z recenzí na knihy tohoto autora jsem vskutku nešetřil chválou. Zde je ovšem nutno dodat, že
předchozími díly byla pomyslná laťka nastavena opravdu vysoko. Podařilo se tedy norskému
spisovateli Janu-Eriku Fjellovi naplnit nemalá očekávání?
Inu, pokud jste si zamilovali rozmanité a zapeklité příběhy o policistovi s náklonností ke gamblerství a sklonem k černému, skoro cynickému humoru, jste tady správně. Autor nám i tady servíruje zvraty nabité vypravování, které zaručeně nerozmotáte, dokud neotočíte poslední list. I díky velmi náhlému a drsnému cliffhangeru v závěru třetí části začíná čtvrtá kniha ze série velmi pozvolna. Případ se nyní točí okolo drogového dealera neprávem odsouzeného za vraždu. Oproti velké dynamice předešlé, jakkoli stále komplikované části je Predátormnohem zamotanější.
To však neznamená že by čtení bylo nudné. Naopak. Fjellse coby autor zlepšuje s každou knihou a jeho tvorba zraje jako víno. I zde tak čekejte sled událostí a mnoha postav, jakož i dvě dějové linky, kdy jedna se odehrává v minulosti a je pevně navázaná na současné vyšetřování. Čtenáři jsou tak pomalu odhalovány právě ony okolnosti, vážící se paralelně na Brekkeho vyšetřování. Případ tak vlastně zkoumáme spolu s ním.
Není žádným tajemstvím, že knihy s tímto hrdinou mohou svou retrospektivou lehce připomínat kupříkladu povedený seriál Odložené případy. Jen s tím rozdílem, že zde zločiny z minulosti přímo souvisí a mají vazbu na nějakou vraždu či trestný čin, kterou nám autor v úvodu představí. Díky tomu je vše ještě více zamotané.
Oproti jiným knihám ze série se tentokrát nepodíváme do Spojených států či jiné země. Vše se odehrává v Norsku a přilehlých severských krajích. I časový horizont událostí nesahá tak hluboko do minulosti. Což není nutně lepší ani horší, jen je díky tomu možná celý děj méně rozháraný a kompaktnější – více zhuštěný, když nás retrospektiva vrací nazpět ne o několik dekád, ale jen o pár let zpátky.
Děj také lépe drží pohromadě proto, že z důvodů, které kvůli spoileru nelze zmínit, už kniha neřeší Antonovu závislost na hraní hazardních her, a zatímco posledně byl degradován na řadového policistu, zde je zpět v řadách Kriposu. Díky tomu se soustředíme čistě na případ a s ním spojené vyšetřování. Rovněž se navazuje na již zmíněný zvrat třetí knihy a dostává se nám tak kýženého setkání se starými známými, jakož i prohloubení vztahu mezi hlavními postavami série. Zároveň však i tentokrát není tolik nutné mít celou sérii načtenou a knihu si lze užít i bez znalosti předešlých událostí.
Verdikt
Predátorovise podařilo, pokud ne překonat, tak rozhodně udržet standard, kterým si jeho autor získal své čtenáře. Jde zkrátka o výborně napsanou a promyšlenou detektivku, která nestaví tolik na přehnaně brutálních a krvavých vraždách, jako spíš na spletité zápletce plné zákrutů a dramatických zvratů.
Pokud bych měl pro tvorbuJana-Erika Fjellavyzdvihnout něco zásadního, co se mi na jeho detektivkách líbí nejvíce, bude to asi propracovaná psychologie postav (která je v této v pořadí čtvrté knize znát asi nejvíce), nesmírný cit pro detail a v neposlední řadě uvěřitelnost (autor ostatně psaní konzultuje se skutečnými kriminalisty). Hlavní hrdina Anton Brekke není žádný Superman, má své chyby a byť je výborným kriminalistou, občas se plete a ne vše, co udělá, vede nutně k nějakým výsledkům. Proto se při čtení do děje lépe vcítíme, neboť i ve skutečné detektivní práci jistě vyšetřovatelé narážejí na slepé uličky a chybná vodítka. I tentokrát se pro otevřený konec a něco nezodpovězených otázek budu netrpělivě těšit na další knihu.
