RECENZE: Měli jsme štěstí

V průběhu holocaustu bylo zlikvidováno devadesát procent ze tří milionů polských Židů; z více než třiceti tisíc Židů, kteří žili ve městě Radom, jich nepřežily ani tři stovky

Skutečný příběh

Autorka debutového románu Měli jsme štěstí, rodilá Američanka Georgia Hunterová, se jednoho dne, když jí bylo patnáct let, dozvěděla z vyprávění své babičky překvapivou věc. Její dědeček, polyglot, inženýr a hudební skladatel Eddy Courts, o kterém si myslela, že je každým coulem Američan, a vedle něhož celou dobu v Massachusetts bydlela, byl Polák! A co víc? Jmenoval se Adolf (Addy) Kurc. Trvalo ještě dlouho, než se Georgia rozhodla příběh Addyho a jeho rodiny důkladně prozkoumat, a ještě déle, než jej byla schopna převyprávět.

Téměř deset let sbírala materiál, poslouchala příběhy členů své rodiny i očitých svědků, pátrala v archivech po jejich stopách a cestovala málem po celém světě. Na základě svých výzkumů pak zaznamenala pro budoucí generace kousek zase trochu jiné historie druhé světové války, a v roce 2017 tak vznikla úžasná a dojemná kniha, plná naděje, odvahy, lásky a pocitů sounáležitosti, a to i přes nezměrné fyzické a duševní trápení všech protagonistů.

Z rozhovoru s babičkou se mi točila hlava. Bylo to, jako by se zvedl nějaký závoj, a já jsem dědečka poprvé uviděla jasně. Ty zvláštnosti, ty rysy, které jsem pokládala za výstřednosti – až teď jsem si uvědomila, že mnohé z nich lze přičíst jeho evropským kořenům. Rozhovor zároveň vyvolal řadu otázek. Co se stalo s jeho rodiči? S jeho sourozenci? Jak ti přežili válku?

Románový příběh

Rodina Kurcových žije šťastně a vcelku bezstarostně v polské Radomi. Jsou Židé, i když ne ortodoxní, a přestože i tak mají díky svému vyznání s některými Poláky problémy, snaží se žít normální život a příliš nevyčnívat. Moudrá Nechuma a úspěšný podnikatel Sol mají pět dětí. Nejstarší a nejpohlednější Genek je už šťastně ženatý a spokojený, stejně jako Mila, jejíž manžel je lékař. Mají spolu malou dcerku Felicii. Addy právě přebývá ve Francii, kde si po studiích našel práci a věnuje se především hudbě a zábavě v jazzových klubech a pařížských kavárnách. Další syn Jakob od malička miluje dívku Bellu a veškerý čas tráví s ní. A pak je tu nejmladší Halina. Je nezkrotná, trochu marnivá, zkrátka svá. Ať už je však každý z nich jakýkoliv, všichni se mají navzájem velmi rádi…a všem se brzy od základu změní život.

Je březen 1939 a Hitler se pomalu, ale jistě dostává k moci. Někteří židé té hrozbě ještě nevěří, jiní ano a včas utíkají, ne tak Kurcovi. Sol, a především Nechuma, pro níž je rodina vším, ji chce zachovat, udržet pohromadě a mít pod kontrolou. Bohužel, ani v těch nejhorších představách by tomu, co je čeká, nevěřila. A strach jí nemělo nahnat jen sílící nacistické Německo, ale i Rudá armáda Sovětského svazu, která si s nacisty nijak nezadala, nebyla-li mnohdy ještě horší. Ostatně s jejich pogromy už má Nechuma z minulosti své zkušenosti.

27.září 1939: Pád Polska. Hitler se Stalinem si zemi okamžitě rozdělují – Německo okupuje západní část (zahrnující Radom, Varšavu, Krakov a Lublin), Sovětský svaz obsazuje část východní (oblast Lvova, Pinska, Vilniusu)

Jak Hitler svými pařáty postupně přes Polsko uchvacuje další a další evropské státy, mění Kurcovi i svůj postoj, a především způsob života. Ne, že by sami chtěli – to žluté hvězdy na klopách, vznikající židovská ghetta, potupa a strach je k tomu přiměly. A donutily Nechumu, aby svým dětem dovolila z Radomi odejít – do bezpečí. Jak se však ohledně bezpečí v některých případech mýlila! Rodina se rozuteče po celém světě. Někteří skončí v gulagu na Sibiři, či dokonce až v Teheránu, jiní v Brazílii, v USA, a další zůstanou pod falešnými doklady v Polsku. Jedni trpí více, druzí méně, avšak všechny spojuje jediné – pud sebezáchovy a touha opět uvidět své blízké. Bohužel, s Addym se rodina setká až po dlouhých deseti letech…

Resumé

Jednotliví členové rodiny Kurcových, včetně malé Felicie – skuteční hrdinové tohoto příběhu – vyprávějí příběh každý zvlášť, ze svého pohledu. Co kapitola (celkem jich je šedesát tři), to jedna linie, slovy jedné postavy. Každý z nich popisuje svým charakteristickým způsobem svou cestu, jež každá vedla jinudy a jinam. A vy, zatímco budete právě prožívat nepředstavitelné napětí a strach Addyho, Haliny nebo Mily, budete zároveň neskutečně zvědaví, co dělá Genek, Jakub či Sol s Nechumou, a jak všechno zvládají zase oni. Jako byste sami byli členy této rodiny. Budete s nimi intenzivně prožívat nepředstavitelné zvraty za stále se měnící situace – vyhlazování, likvidace ghett, útěky, úkryty, odboj, mučení a ve vzduchu neustále hrozivě visící otazník, komu věřit, a komu ne.

Tím pohlazením a chvílí odpočinku pro vás pak budou právě vzpomínky, které jediné Nechumu, Sola a jejich děti často udržovaly při životě a zdravém rozumu. Přestože, anebo právě proto, že děj postupuje pozvolna a nenápadně, si to, jak strašné příběhy prožíváte, uvědomíte teprve až při jejich dočítání. Styl a atmosféra jsou totiž mistrně namíchány z velmi jemných ingrediencí a smutek, strach a utrpení, ale také naděje, odvaha a láska tak tvoří dokonalou směs s chutí dojetí, obdivu, a nakonec štěstí a radosti ze shledání.

Georgia Hunterová dokázala zcela přirozeně zprostředkovat jeden z mnoha válečných osudů, aniž by cokoliv z toho mohla zažít. Svou roli hrála jistě její osobní zainteresovanost, ale bez svého talentu, který je nesporný, by tak citlivé a čisté dílo nikdy nemohla vytvořit.

Neeee! – Halinin hlas plný paniky prořízne řídký noční vzduch. Bez rozmýšlení odhodí hůl, zadrží dech a s nataženými pažemi se vrhne do vody. Chlad je šokující. Zařezává se jí do tváří, halí ji jako smrtící brnění. Na okamžik je zcela paralyzována, takže si s ní proud pohrává jako s polenem. Zvedne hlavu, prudce se nadechne a začne zuřivě hrabat pažemi. Zaklání přitom hlavu, aby mohla dýchat. Košík zahlédne pár metrů po proudu. Nadskakuje na hladině jako bóje na rozbouřeném moři.

Kdybych to nevěděla, nikdy bych nevěřila, že se jedná o prvotinu. Téměř pět set stránek jsem zhltla jako malinu a můj pocit poté? Rozhodně ne nešťastný – spíše naopak, a také respekt a velké zamyšlení. Kromě toho jsem se dozvěděla mnoho nového z válečné historie, dokonce i to, o čem se (ať už z jakéhokoliv důvodu) příliš nemluví. A myšlenka na závěr? Spektrum obyčejných lidských vlastností je stále stejné – na kterékoliv válčící straně a v jakékoliv době.

Hodnocení: 95 %