Proč vás „Polokrevní“ od J. L. Armentrout pohltí už od první stránky | RECENZE

Hlavní hrdinka Alex si mě získala okamžitě. Má přesně tu správnou dávku tvrdohlavosti, drzosti i zranitelnosti. Je to postava, které fandíte – protože si nic nenechá líbit, ale zároveň cítíte každou její bolest i pochybu. Po tragické smrti matky se musí vrátit do prostředí Konventu, kde se pravidla lámou přes koleno a kde je budoucnost polokrevných předem daná: buď se stanou strážci, nebo zůstanou podřízenými. Do toho přichází Aiden – čistokrevný, její mentor a zakázaná láska. Mezi nimi to jiskří už od začátku a autorka si krásně hraje s pomalým budováním napětí. Žádné unáhlené city, žádná přehnaná dramata – jen ta správná chemie, která vás nutí číst dál.

Svět, ve kterém bych klidně zůstala déle!

Jennifer L. Armentrout mě tentokrát doslova přenesla do svého mytologického universa plného pravidel Konventu – místa, kde existují nejen bohové, ale i démoni. Všechno dohromady tvoří fascinující kulisy plné nebezpečí, intrik i nečekaných zvratů. Při čtení jsem měla pocit, že ten svět skutečně existuje, že stačí otevřít dveře a ocitnu se tam – tak dobře zapadá do našeho vnímání reality. Možná i proto, že se děj odehrává v současnosti, působí motivace postav i celá zápletka o to věrohodněji.

Co mě bavilo nejvíc? I když jde o YA fantasy, autorka se nebojí přinést temnější momenty a dotknout se složitějších emocí. Tahle rovnováha mezi akcí, romantikou a psychologií postav je přesně to, co jsem v jejích posledních knihách postrádala. Tady to bylo zpátky – a já si užívala každou stránku. Navíc je dějová linka obohacena o bonusové kapitoly z pohledu Aidena.

Polokrevní

Malá knihomolská radost na závěr!

Protože jsem kromě mytologie i milovnice krásných knih, musím zmínit něco, co mě při každém pohledu na Polokrevné hřeje u srdce – má totiž naprosto nádhernou ořízku. Tyhle detaily prostě miluju. Když držím v ruce knihu, která je nejen skvělá uvnitř, ale i krásná na pohled, je to pro mě malá sběratelská radost navíc. A jako bonus? Je v mé oblíbené barvě!

Konvent – Polokrevní je přesně ta jízda, kterou jsem si od Jennifer L. Armentrout přála. Napětí, bohové, silná hlavní hrdinka, emoce, svět, který vás pohltí – a k tomu romantická linka, která vám nedá spát. Pokud milujete mytologické příběhy stejně jako já, tohle je sázka na jistotu. Po dočtení jsem konečně měla zpátky ten pocit, díky kterému jsem si autorku při našem prvním setkání tak oblíbila. Teď už jen doufám, že si navazující díly udrží kvalitu a spád – a že se autorka neuchýlí k dlouhým popisným pasážím. To by byla věčná škoda.

Ukázka z knihy

Pak jsem ho uviděla. Všechno kolem mě na okamžik znehybnělo. Jako by mi něco vysálo veškerý vzduch z plic.

Stál v ústí uličky přímo proti bungalovu a vedle verandy, na které sedělo několik stařen. Podívaly se na něj, když vykročil na chodník, ale hned si ho zase přestaly všímat a vrátily se k rozhovoru.

Neviděly to, co jsem viděla já.

Žádný smrtelník to nemohl vidět. Dokonce ani čistokrevný. Jen polokrevní dokázali prohlédnout magii živlů a vidět skutečnou, hrůznou podobu toho tvora: kůži tak bledou a tenkou, že zpod ní prosvítala každá žíla jako mládě užovky černé. Místo očí měl tmavé, prázdné důlky a jeho ústa, jeho zuby… Tohle byl tvor, k jejichž zabíjení mě v Konventu cvičili.

Tvor, který se živí éterem – esencí bohů, životní silou, jež proudí v našich tělech. Čistokrevný, který se otočil zády k bohům. Tvor, jehož jsem byla povinna zabít, jakmile ho spatřím. Démon. Byl tu démon.