Mia zdědila po babičce venkovský domek u malebného švédského jezera. Potíž je v tom, že žije v Londýně se svým snoubencem Charlsem, který by chatu nejraději okamžitě prodal. Mia má však k místu ve Švédsku zvláštní vztah a odmítá se ho vzdát. Když navíc zjistí, že na pozemku je archeologické naleziště, které souvisí s vikinským prstenem, jež se u ní v rodině dědí po staletí, rozhodne se do Švédska odjet na léto a zúčastnit se výzkumu. Tým archeologů vede pohledný Haakon, který stejně jako Mia cítí, jako by k němu stovky let stará historie začala promlouvat. Oba slyší hlasy, vidí před sebou stavby a dokonce tuší, kde budou artefakty ukryty. Kromě toho také brzy začínají tušit, že jejich setkání připravil sám osud. Musí se však vyrovnat s různými nástrahami. Nebezpečí totiž číhá doslova za dveřmi.
První díl ze série Runyod ChristinyCourtneay je některými čtenáři srovnáván s knihami BarbaryErskinové nebo s populární sérií Cizinka. Já jsem nikdy fanouškem podobně laděných románů nebyla, avšak tato kniha mě příjemně překvapila. Autorka v ní paralelně vypráví dva příběhy, jeden ze současnosti a druhý z dávné minulosti, kdy Švédsko obývali vikingové. Nechybí v něm romantika, historie, napětí ani trocha tajemného nadpřirozena.
U knih střídajících minulost a přítomnost bývá problémem zmatené přeskakování z jednoho děje do druhého nebo chybějící provázanost dějových linek. V Ozvěnách run obojí autorka zvládla bravurně. Prvních pár stran pro mě bylo trochu matoucí, že v knize není označeno, který příběh budeme v daný moment číst (například při střídání vypravěčů je vždy uvedeno jméno). Velmi rychle jsem si ale zvykla a ve výsledku musím říct, že kdyby bylo pokaždé explicitně řečeno, o kterou ze dvou dějových linek se jedná, ztratilo by čtení trochu ze svého kouzla. Samotná vyprávění se dobře doplňují, jedno bez druhého by nemohlo být a kdyby kniha vyprávěla jen jedno z nich, stěží by byla tak dobrá.
Obálka knihy Ozvěny run
Na začátku jsou příběhy oddělené, avšak postupem času se čím dál více prolínají a zapadají do sebe jako skládačka. A právě postupně sílící provázanost se mi na knize líbila nejvíce:
Mia zvedla křížek na světlo a najednou jí projel zvláštní pocit, divoká touha. Rychle se nadechla, protože ji to zaskočilo. Křížek jí připadal povědomý, stejně jako její hadí prstýnek, a vůbec neměla chuť ho dávat z ruky. když se kolem nich shromáždili ostatní, aby obdivovali nález, měla sto chutí po křížku chňapnout. Je můj! Ta myšlenka se jí stále ozývala v hlavě, i když ji potlačovala.
Vyprávění z vikinské éry mi přišlo o dost zajímavější než o Mie a Haakonovi, i když jak jsem již zmínila, se vzájemně dobře doplňují. Příběh o vikinzích hezky plynul a jednotlivé úryvky končily tak, aby čtenáře udržely v příjemném napětí a těšení se na pokračování. Kdežto ten o Mie a Haakonovi sice nebyl špatný, ale snesl by více propracování. To se nejvíce projevilo na konci knihy, který byl příliš uspěchaný. Celkový dojem z četby mi to trochu zkazilo.
Vikingové a období, kdy obývali severské země, pro mě bylo donedávna neprobádanou oblastí. Před časem jsem však na Netflixu viděla seriál z doby, ve které se odehrává také kniha a začala jsem se o ně zajímat víc. Kniha proto přišla v ten správný čas a doplnila mi mezery z historie. Líbí se mi, že rozbíjí stereotypní představy o vikinzích, kteří jsou obvykle vykreslováni jako válečníci pustošící okolní země. Sama autorka úplně na konci knihy zmiňuje, že přesně takový byl její záměr: ukázat, že ne každý viking byl válečník. Za mě má tedy splněno na jedničku a moc se těším, co si pro nás připraví v dalších dílech.
Obálka knihy Ozvěny run
